← kostel sv. Jakuba Většího (Vranov) kostel sv. Andělů Strážných (Vysočany) →
13949 kostel Nejsvětější Trojice

Zaniklé (známka 600) zděné kostely

Druh stavby:
kostel
Církev:
katolická
Parcela:
pozemková parcela č. 77
Kód katastrálního území:
990191, 930521
Období devastace:
1945–1989
Důvod devastace:
vojenský prostor
Postaveno:
(asi 1403), 25.7.1589 (vysvěcení)
Zbořeno:
po 1959
Poloha:
na hřbitově

Filiální kostel Nejsvětější Trojice byl postaven na svahu Kamenného kopce (Steinberg) z rozkazu olomouckého biskupa Stanislava II. Pavlovského. Ten také nový kostel dne 25.7.1589 slavnostně vysvětil, protože v ten den vedl procesí z Olomouce do sousední Staré Vody. Jak vyplývá z inventáře z roku 1785, kostel byl patrně postaven na místě staršího kostela. Ves Vojnovice byla od počátku přifařena do Města Libavá, až ode dne 1.1.1785, kdy byla zřízena samostatná starovodská farnost, spadala do Staré Vody. V souvislosti s touto změnou byly sepsány inventáře obou kostelů, tj. starovodského i vojnovického. V inventáři vojnovického kostela je popsána jeho historie včetně zmínky o vysvěcení. Patronátní právo nejen na farní kostel ve Staré Vodě, ale i na filiální kostel ve Vojnovicích přešlo v rámci změn na piaristický řád, přičemž desátky byly údajně až do roku 1811 odváděny libavskému faráři. - Rozměry kostela byly následující: délka kostela 27,8 m, délka lodi 16 m, šířka lodi 10,9 m, délka věže 4,5 m, šířka věže 5,5 m, délka chodby chránící boční vchod 2,3 m, šířka 2,5 m, délka presbytáře 7,5 m a šířka presbytáře 6,5 metru. Loď měla tvar protáhlého obdélníka, na západní straně s připojenou čtyřbokou hranolovou věží s hlavním vchodem a protáhlý, odsazený, nepatrně snížený a trojboce uzavřený presbytář. Na kůr se vstupovalo z levé strany průčelí, boční vchod s předsíní byl z jižní strany. Sakristie přiléhala k severní stěně presbytáře. Kostel byl krytý sedlovou střechou, sanktusníková věžička chyběla. Fasáda byla členěna bílými lizénovými rámy, pole byla výrazně barevně odlišená. Loď prosvětlovala z každé strany dvě obloukově zaklenutá okna , presbytář celkem dvě okna. Předsunutá věž byla zastřešena cibulovitou bání s lucernou, netypicky bylo provedeno ukončení vrcholu kuželovitou věžičkou. Kůr měl okna s nízkým obloukovým záklenkem, zvonové patro mělo vyšší okna stejného typu. Hodinové ciferníky byly patrně na třech stranách věže. - V interiéru kostela byly tři oltáře: hlavní, zasvěcený Nejsvětější Trojici, a dva rozměrné vedlejší oltáře, sv. Maří Magdalény a sv. Mikuláše s odpovídajícími obrazy. Kazatelna byla v těsné blízkosti lavic a v přední části byl kůr. Do menzy hlavního oltáře byly vloženy ostatky sv. Barbory, panny a mučednice v nádobce s agnuskem. Hlavní oltář v roce 1896 renovoval Gustav Přeček, malíř a pozlacovač ve Šternberku a Olomouci. Krátce po roce 1848 bylo instalováno čtrnáct obrazů zastavení křížové cesty a jeden nový boční oltářní obraz, kterým byl cyklus doplňující obraz Bolestné Matky Boží, vše olejomalby na plátně, které nechal starovodský rektor P. Ch. Wobornik v roce 1851 restaurovat. Obrazy pocházely z ambitů farního kostela ve Staré Vodě a nahradily vojnovickou křížovou cestu namalovanou jen na zdi. Práci provedl moravskoberounský malíř Josef Kriesten, jeden kus za pět zlatých a k tomu namaloval dvě kostelní korouhve. Znovu ve vojnovickém kostele pracoval v roce 1861 na štafírování oltářů. Tehdy také namaloval dva nové obrazy, a to sv. Štěpána a sv. Rozálii, renovoval také všechny tři oltářní obrazy a nástěnný konsekrační kříž. V červnu 1863 si za práce žádal 4.760 zlatých. Dřevěné lavice zhotovil truhlář ze sousedních Rudoltovic v roce 1853. V noci 1.-2.6.1862 se do starovodského kostela vloupali zloději a odcizili svaté ostatky a mj. i měděnou postříbřenou lampu. Náhradou byla pak zavěšena lampa pocházející z kostela ve Vojnovicích, jejímž dárcem byl Josef Demel. Drobnější opravy jako např. štafírování kazatelny, ale i nákup oltářních svícnů, si v roce 1867 vyžádaly částky 600 zlatých. Novou skříň na paramenta si kostel pořídil v roce 1896. Obrazy Křížové cesty byly za otců benediktinů znovu restaurovány, stolař Hosch z Podlesí pro ně udělal nové dřevěné rámy a P. Hugo Merz je po opravě požehnal dne 14.2.1926. Poslední zpráva o novém, případně nově upraveném oltáři je z roku 1927, kdy je zmíněn oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V roce 1921 kostel vykazoval mimo základní vybavení také šest korouhví, obrazy Poslední večeře, Růžencový obraz a sv. Maří Magdalénu a čtrnáct zastavení křížové cesty spolu s obrazem Bolestné Matky Boží (tento soubor se vždy uvádí jako celek). Dále se uvádí skleněný lustr či procesní kříž na tyči (Stangenkreuz). Nejcennějším předmětem byl stříbrný zlacený kalich s paténou, dále následovalo zlacené ciborium s víkem z bílé mědi a měděná pozlacená monstrance se stříbrnými květinami (patrně tepanými). Kasulí bylo tehdy sedm, a to bílé, červené, černé a modré, s bortami tkanými i točenými z kovových zlatých nití, s korálky odrážejícími světlo a žlutými korálkovými květinkami nebo zdobené leonskou bortou. Vybavení kostela se v průběhu let výrazně neměnilo, některé věci dosluhovaly, jiné byly pořízeny. Např. v roce 1923 byla zakoupena socha Krista pro velikonoční Boží hrob v ceně 436 Kč. Novou skříň na paramenta kostel pořídil v roce 1926, náklady činily 117,50 Kč. O rok později byla opravena skříňka v sakristii (82,- Kč) a klempíř Josef Horwath opravil lavabo (11,- Kč). V roce 1928 se znovu zlatila monstrance (357,- Kč) a kalich (167,- Kč), na který byl rovněž pořízen futrál. Oltář byl opravován v roce 1931 nákladem 205,- Kč, pořízena byla nová oltářní mřížka (150,- Kč), naposledy byl oltář opravován v roce 1938 nákladem 103,- Kč, práce vykonal starovodský stolař Fridolin Pausch. Koncem května 1938 oltář na epištolní straně pozlatil olomoucký lakýrník Josef Stanzel, náklady byly vysoké, dosáhly 8.500,- Kč a našetřeno bylo jen 2.000,- Kč, zbytek se uhradil ze sbírek. Farníci si ještě přáli zakoupit sochu Matky Boží, zůstalo ale již jen na pořízení sošky Pražského Jezulátka, která, jak bylo zvykem, byla slavnostně požehnána. Byl to jeden z posledních důkazů, že Vojnovičtí byli na svůj kostel hrdí a dobře se o něj starali. - Ještě po polovině 19. století stával na kůru vojnovického kostela positiv, který obsluhoval varhaník společný pro Starou Vodu i Vojnovice. Teprve v roce 1911 si Vojnovičtí pořídili nové varhany s osmi registry z krnovské továrny bratří Riegrů, opus 1713. Jejich šířka činila 1,40 m, hloubka 1,80 m a vzdálenost od varhan k hracímu stolu byla 1,30 m včetně lavice. Povolení k požehnání nových varhan dostal kostel dne 16.8.1911. V rámci vojenských rekvizic v průběhu 1. světové války byly z varhan odebrány cínové píšťaly o celkové váze 8,5 kg, kostel za ně od Ministerstva války ve Vídni dostal 163,- K. Píšťaly byly nahrazeny po skončení války. K opravě varhan došlo hned ve třech letech po sobě, v letech 1924 a 1925, kdy se museli starovodští benediktini obrátit na firmu Meier v Nové Vsi nad Odrou a zaplatit 500,- a 400,- Kč a v roce 1926 na firmu Neusser, Nový Jičín, které za píšťaly zaplatili dalších 900,- Kč. Další náklady ve výši 500,- Kč si vyžádala oprava varhan v roce 1937. A patrně poslední oprava byla provedena v roce 1944 Josefem Klossem, varhanářem z Krnova, který musel jazýček k opravě předat až firmě Hermanna Schlessigera v Geře. Oprava přišla na 208,68 RM, další oprava píšťal na 2.002,- RM, k tomu doprava a další náklady, nakonec celkem náklady činily 2.722,91 RM. Dále bylo jednáno o rozšíření varhan, které měly jen pět znějících hlasů, z nichž dva byly kombinované, a kdyby bylo dostatek místa, mohly by být nahrazeny dvěma plnými registry, což by bylo možné provést v nejkratší době za předpokladu, že budou uvedeny do provozu měchy. Náklady se měly vyšplhat na 1.770,- RM. Osud varhan po zrušení kostela není znám. - Ve věži se nejméně v letech 1863 - 1894 nacházely tři zvony, z nichž jeden měl pocházet z roku 1403. Nápis na tomto zvonu o hmotnosti 2,5 centnýře připomínal údajně svěcení původního kostela: Anno Domini MCCCCIII (Léta Páně 1403) a nesl reliéf s vyobrazením Nejsvětější Trojice. Prostřední zvon vážil 1,5 centnýře a měl latinský nápis: Ke cti Nejsvětější Trojice, věnován byl v roce 1752. Nejmenší zvon s reliéfem sv. Josefa vážil 36 liber a měl nápis: Vojnovice, Martin Dreiseittl, roku 1740. V období 1. světové války byly kostelu vojskem zrekvírovány dva menší zvony, proto si farníci objednali nové u Richarda Herolda v Chomutově - nové bronzové zvony přišly na 5.504,- Kč. S jejich svěcením souhlasila olomoucká arcibiskupská konzistoř dne 17.4.1923. Zvony byly pojmenovány: sv. Josef, sv. Florián a sv. Anna-Julie, svěcení provedl dne 13.5.1923 probošt u sv. Mořice v Olomouci ThDr. Josef Tittel, velký příznivec Staré Vody a rodák z nedaleké Horní Loděnice. Slavnostní kázání měl farář P. Hugo Merz. Jména zvonů byla vybrána podle kmotrů, tj. Josef podle Josefa Loserta a Julie podle jeho manželky. Sv. Florián tradičně ochraňoval před ohněm a jménem Anna se připomínalo poutní místo ve Staré Vodě. Zvony byly ale znovu zrekvírovány vojskem v průběhu 2. světové války. Proto si Vojnovičtí pořídili v roce 1944 náhradní zvon v ceně 445,84 RM. Instaloval ho kovář Hanel ze Staré Vody. Farní úřad ve Staré Vodě zaslal dne 25.10.1946 arcibiskupské konzistoři seznam válečných škod, ve kterém ale opomněl uvést škody na filiálním kostele ve Vojnovicích, tj. čtyři kostelní zvony v úhrnné hmotnosti 352 kg a jedno ciborium v ceně asi 900,- Kčs. Z toho vyplývá, že vojnovický kostel přišel při rekvizicích o všechny zvony. Další si již kvůli vytvoření vojenské střelnice pořídit nemohl. - V minulosti nebývala ve filiálních kostelech sloužena mše svatá každou neděli či svátek, nebo dokonce každý den. Ve vojnovickém kostele to např. v roce 1672 bylo jen pětkrát ročně. V ostatních svátečních dnech platila povinnost navštěvovat farní kostel ve Staré Vodě. Bylo několik pokusů, jak počet bohoslužeb zvýšit, jedním z nich byla žádost P. Hartmana Saazera ze dne 18.2.1883 o povolení sloužení mší svatých šestkrát ročně, tj. i na svátek sv. Maří Magdalény. O několik měsíců později, dne 30.12.1893, zakázal arcibiskup Theodor Kohn ve filiálních kostelech konat nedělní a sváteční bohoslužby a naproti tomu povolil, resp. obnovil, aby se v „komunální kapli“ ve Vojnovicích sloužila mše svatá na přenosném portatile v tyto dny: v pondělí velikonoční, o svátku Nejsvětější Trojice (zasvěcení kostela) a v následující pondělí, o svátku sv. Štěpána a ve středu o křížových (prosebných) dnech, což bylo patrně stejné jako v minulosti. Rektor starovodské koleje a administrátor farnosti P. Severin Kulmon podal proti arcibiskupovu rozhodnutí dvakrát po sobě protest, ale bez úspěchu. Až arcibiskup Antonín Cyril Stojan udělil dne 2.7.1923 povolení uchovávat Nejsvětější svátost ve filiálním kostele ve Vojnovicích s podmínkou, aby v uvedeném kostele byla alespoň jedenkrát v týdnu sloužena mše svatá, hořela lampa a vystavená hostie byla zavčas obnovována. Povolení bylo vystaveno s platností na sedm let. A za arcibiskupa Leopolda Prečana byla situace ještě příznivější, počátkem července roku 1924 došlo povolení sloužit dvě mše denně pro všechny kněze nacházející se ve starovodském klášteře (tehdy již benediktiny), aby o nedělích a svátcích buď ve Staré Vodě nebo ve Vojnovicích mohli sloužit dvě mše svaté denně. Důvodem k udělení povolení však byl nedostatek kněží. Arcibiskup L. Prečan vykonal ve Vojnovicích generální vizitaci dne 13.6.1925, doprovázel ho P. František Koupil. Na základě dalšího povolení ze dne 25.2.1928 se ve vojnovickém kostele se mohly konat i sňatky. Vzápětí, dne 1.3.1928, přijel znovu arcibiskup L. Prečan vykonat generální vizitaci, při které vyjádřil přesvědčení, že přičiněním kněží benediktinů dojde i k opravě kostela ve Vojnovicích. Za podmínky, že bude ve Vojnovicích alespoň jednou týdně sloužena mše svatá, arcibiskup L. Prečan dne 31.7.1931znovu povolil uchovávat tam Nejsvětější svátost oltářní. Toto povolení, platné původně do roku 1938, prodloužil v Branicích (dnes Polsko) sídlící generální vikář Mons. Josef Martin Nathan až do dne 10.8.1952, čehož se vzhledem k dalším událostem už nemohlo plně využít. Od srpna roku 1933 se díky povolení L. Prečana mohly ve vojnovickém kostele konat mše svaté a kázání o nedělích a svátcích s výjimkou tří dnů velikonočního týdne. Snad poslední povolení, v tomto případě sloužit jednu večerní mši ve filiálním kostele ve Vojnovicích o nedělích 19.7., 26.7. a 2.8.1942 udělil generální vikář pro Sudety (německá část Arcidiecéze olomoucké) P. Josef Martin dne Nathan 15.7.1942. - V průběhu existence vyžadoval kostel nutnou údržbu a samozřejmě se mu nevyhnuly ani více či méně nákladné opravy. Např. sedlová střecha byla opravována v roce 1787, tj. vzápětí po ustavení nové starovodské farnosti, a to péčí nového rektora-faráře P. Joachima a s. Anna. Znovu se musela opravovat v roce 1845 za rektora P. Christiana a s. Tobia, který o pět let později nechal rovněž opravit bleskem poškozenou věž vojnovického kostela. Rozsáhlé opravy exteriéru i interiéru a výměna oken proběhly v roce 1861, tehdy zednický mistr Josef Schwab omítl zdi a bílil interiér kostela. A již v březnu roku 1864 došlo k nahrazení šindelové krytiny na kostele břidlicí. Patrně v souvislosti s hmotností břidlice se musela snížit střešní konstrukce o jeden a půl sáhu. Zároveň se v sakristii opravil prkenný strop a usadily se nové trámy. Rozpočet činil přes 700 zlatých, ovšem náklady byly překročeny o 115 zl. 50 krejcarů. Další renovace interiéru i vnějšku kostela se prováděla nákladem 700 zlatých v roce 1894, dodělávky trvaly až do roku 1896. V roce 1921 musela být opravena střecha kostela, práce a materiál (břidlice) přišly na 345,- Kč. Znovu se na střeše pracovalo v roce 1924, pokrývač Blum z Města Libavé si účtoval 196,- Kč a tesař Johann Hosch z Podlesí dalších 111,- Kč a tesař Beck 285,- Kč. Roku 1928 provedl menší opravu střechy kostela Rasch z Budišova za 80,- Kč. Větší oprava střechy se prováděla v roce 1931, břidlice tehdy přišla na 308,- Kč a práce na 306,- Kč. Okenní římsy opravoval v roce 1928 klempíř Josef Horwath z Města Libavé za 26,50 Kč, zámky v roce 1929 za honorář 60,- Kč zase Schwarz z Města Libavé. Tehdy rovněž bílil kostel malíř Svoboda z Města Libavé, honorář činil 2.400,- Kč. Některé opravy tradičně hradili sponzoři z řad farníků, mezi nimi samozřejmě musel svou dobročinností vynikat starosta. Na konci října 1933 dokončil pokrytí krovu věže měděným plechem libavský klempíř Josef Horwath, který se rok předtím osvědčil na generální opravě starovodského kostela; trámy ve věžní báni předtím opravil tesař Josef Kern ze Staré Vody. U toho nezůstalo, v roce 1934 byla opravena fasáda a spolek sv. Terezie sbírkou získal peníze na pořízení věžních hodin. Renovace kostela stála bez započítání nákladu na pořízení hodin přibližně 40.000,- Kč. Náklady ve výši 31.000,- Kč uhradili občané, lešení zdarma poskytla obec Stará Voda, navíc vojnovičtí sedláci dovezli veškerý materiál zdarma. Dokončení renovace bylo oslaveno při zahradní slavnosti dne 22.7.1934, tj. na svátek sv. Maří Magdalény. - Vláda rozhodla dne 17.9.1946 o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (dnešní vojenský újezd Libavá), do něhož byla zabrána i ves Vojnovice. Znamenalo to nucené vystěhování všech obyvatel a následnou likvidaci vsi. Olomoucká konzistoř se proto snažila předat movitý majetek z kostelů na armádou zabraném území do jiných farností. Z přípisu olomoucké konzistoře ze dne 2.12.1946 adresovanému P. Jaroslavu Francovi, tehdejšímu provisorovi v Budišově nad Budišovkou, je zřejmé, že měl povolení k přestěhování movitého církevního majetku z filiálního kostela ve Vojnovicích, a to do kostela v Podlesí. Tamější farní kostel sv. Mikuláše byl zasažen při náletu dne 4.5.1945 během přechodu fronty, stejně jako klášter ve Staré Vodě nebo fara v nedalekých Hraničných Petrovicích. Ještě v roce 1947 se rozhodovalo o opravě kostela v Podlesí, ta ale byla po komunistickém puči v únoru 1948 zakázána a nakonec byl tamní kostel v roce 1964 zbořen. Patrně se jeho inventář přesunul do děkanského kostela Panny Marie v Budišově nad Budišovkou, tam se ale po roce 1989 v rámci tzv. úklidu zničila část inventáře fary. Protože se přesný seznam přestěhovaných předmětů nezachoval, v Budišově se stopa po vybavení vojnovického kostela ztrácí. Olomouckou konzistoří bylo dne 4.6.1947 zjištěno, že „vojnovický kostel je již téměř odstěhován do Palačova. Poslední kusy inventáře budou odstěhovány tamtéž dne 6. června 1947“. A dle poznámky konzistoře na tzv. košilce ze dne 12.6.1947 stojí: „Vojnovice: Zbytek inventáře filiálního kostela ve Vojnovicích byl již přestěhován do Palačova.“ Dne 24.4.1951 navštívil újezd krajský církevní tajemník Ladislav Horák, přičemž uskutečnil také příslušná jednání s újezdním správcem Vilímem. O stavu kostelů podal následujícího dne zprávu paní Hradecké z Náboženského fondu v Praze a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také přednostovi I. odboru Státního úřadu pro věci církevní panu Ekartovi. Vojnovic se týká následující pasáž: „Vojnovice. Kostel i farní budova zrušena. Z vybavení a bohoslužebných potřeb nezbylo ničeho. Nic k odvozu. Farnost zrušena v roce 1946." - Na leteckém snímku ze dne 3.8.1954 ještě kostel stojí a má i střechu, na leteckém snímku ze dne 16.9.1959 již z kostela zůstávají jen zbytky silně poškozeného obvodového zdiva. - Pozemek, na němž kostel stál, patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - Ves Vojnovice byla zcela zbořena v 60. letech 20. století. - Pod bývalým kostelem u cesty nechali němečtí rodáci dne 27.7.1996 vztyčit památník (jde o původní památník padlým v 1. světové válce postavený na přelomu let 1938 a 1939).

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 2/2016

WGS84 souřadnice objektu: 49.722591°N, 17.590133°E

Komentáře

  • Kateřina Skalíková napsal 30.01.2009 13:05

    Kronika Libavska, J.Machala: První písemná zmínka o obci je z r.1504. Filiální kostel sv.Trojice na hřbitově byl postaven r.1589. Zvon na kostele nese datum 1403. Poslední přestavba kostela proběhla v r.1880 z finančních prostředků piaristů. Obec Vojnovice zanikla v 60.letech 20.století. Pod bývalým kostelem u cesty nechali rodáci v r.1996 vztyčit památník. Při cestě do Zigartic je mei lipami zaklíněno torzo kapličky, které dalo tomuto místu název "U kapličky". Dle pověsti prý nechal původní kapličku postavit muž, který zavraždil svoji manželku. Kaple patřila ke dvoru č.p.82 a byla postavena na konci 18.století rodinou Rudolfovou.

  • Michal Valenčík napsal 02.02.2009 09:04

    Informace doplněny, děkuji.