Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice

Zaniklé (známka 600) zděné kostely

Druh stavby:

kostel

Církev:

katolická

Parcela:

pozemková parcela č. 173

Kód katastrálního území:

990191, 930512, 990078

Období devastace:

1945–1989

Důvod devastace:

vojenský prostor

Postaveno:

(kaple), 1792 - 24.11.1793 (vysvěcení)

Poloha:

ve vsi

Ve vsi stála původně původně patrně dřevěná kaple, zmiňovaná k roku 1782. Obec Mastník žádala patřičné úřady „aby směla k útěše a spáse našich duší a pro zvětšení úcty k Bohu“ zbudovat novou kapli sv. Jana Nepomuckého a převzít její údržbu. Zavazovala se k jejímu zkrášlování, k tomu, že složené zbožné odkazy a jiné kapli náležející sbírky budou určeny pro kapli a že povedou účty jejího jmění. Tyto povinnosti přecházely i na potomky žadatelů. Tehdejším dědičným rychtářem byl podle tohoto listu Ignatz Zadubekh, purkmistrem Franz Tropper a členy rady Karl Potsch, Anton Wagner, Andreas Tropper, Johann Elor, Andreas Schmidt, Hans Olbort a Hans Herzig. Potomci Tropperů, Potschů, Olbortů a Herzigů žili v Mastníku ještě v roce 1946. Budování zděného kostela ovšem předcházel spor s milovanskou farností, kam Mastník patřil, a která trvala na tom, aby v Mastníku byla jen pohřební kaple (Todtenkapelle). Nakonec byl ve vsi na místě původní kaple v roce 1792 postaven filiální kostel z pevného zdiva zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Tehdejší mastnický rychtář, ač protestant, uhradil ze svého stavbu kostela do výšky oken, další náklady pak šly na vrub obce. Slavnost žehnání kostela se konala dne 24.11.1793, obřad vykonal P. Franz Phleger, budišovský místoděkan a farář ve Vítkově z pověření arcibiskupa olomouckého Antonína Teodora Colloreda Waldsee, budoucího kardinála. K posvěcení malého přenosného oltáře (altare portatile) došlo dne 2.8.1798, světitelem byl stejně jako i v jiných případech na Libavsku, oblíbený světící biskup olomoucký Karel rytíř z Rosenthalu. - Rozměry kostela byly tehdy uvedeny následovně: délka deset sáhů (něco přes 17 m) a šířka čtyři sáhy pět stop (9 m). Věž vysoká 14 sáhů nesla jeden zvon. Inventář kostela z roku 1805 uvádí výšku kostela pět sáhů jedna stopa (více jak 11 m), délku devět sáhů jedna stopa a šířku čtyři sáhy pět stop. Kostel byl nezvykle orientován, a to k severu. Podélná stavba měla odsazený presbytář zakončený polokruhově. Vysokou sedlovou střechu, v závěru zvalbenou, původně kryl šindel, později však břidlice, stejně jako cibulovitou kopuli nad nevysokou hranolovou věží. Ta vyrůstala ze střechy hned za omítnutým štítem průčelí a byla opatřena pouze třemi okny v úrovni zvonu. Kopule pokračovala polygonální lucernou, malou cibulí, makovicí a křížem, takže kostel budil dojem stavby vyšší, než skutečně byl. K tomu též přispívala již zmíněná vysoká střecha nad lodí a presbytářem. Do lodi bylo prolomeno po obou stranách po třech obloukovitě zakončených oknech. Jediný vstup do kostela, chráněný dvojitými dveřmi z dubového dřeva (jejich vrstvy byly spojeny silnými kovanými hřeby), opatřenými železným zámkem, byl situován naproti oltáře. Proti nepohodě byl chráněn přistavěnou předsíňkou zhotovenou pouze z dřevěných desek. Hranolová zděná věž měla výšku osm sáhů jednu stopu (téměř 15,5 m), její kopule měla výšku pět sáhů pět stop i s knoflíkem (10,5 m). Báň původně pokrýval šindel natřený červenou barvou, což byl pro tento kraj netypický barevný prvek, který se opakoval i na níže popsaném dřevěném kříži. Knoflík byl ale pokrytý mědí, ve vrcholu se španělským křížem. Sakristie na čtvercovém půdorysu, dlouhá jeden a půl sáhu (necelé tři metry), široká jeden sáh dvě stopy (2,5 m) a vysoká jeden sáh a tři stopy, měla strop z dřevěných desek a prkennou podlahu. Osvětlovalo ji jediné okénko opatřené mříží. Střechu měla valbovou, přilehlou k levé vnější stěně presbytáře. - Uvnitř byl kostel klenutý, strop nenesly žádné pilíře. Byl jen vybílený, bez maleb a patrně i bez štuk. Podlaha byla dlážděna kameny, vzhledem k blízkým zdrojům břidlicovými plotnami. Jediný oltář neměl žádný honosný nástavec, jen zděnou oltářní mensu, na které stál prostý svatostánek, po stranách a na vrcholu se soškami andělů a sochou Nejsvětějšího srdce Ježíšova v paprskové svatozáři. Za oltářem byl na zadní stěně presbytáře zavěšen obraz patrona kostela sv. Jana Nepomuckého, a to jen v jednoduchém, nijak zdobeném černém rámu. K mense vedly dva stupně z měkkého dřeva. Kazatelna byla sice také zhotovena z měkkého dřeva, byla ale vyřezávaná a mramorovaná. V lodi kostela byla zpovědnice z tvrdého dřeva a 18 kostelních lavic, na jejichž pořízení přispěla obec v roce 1937. Postupně duchovní správci ve spolupráci s farníky - dárci opatřovali další inventář. V roce 1892 zásluhou občana Johanna Mücka interiér kostela obohatila socha Panny Marie Lourdské, na níž dostal administrátor P. Johann Hoch od konzistoře licenci k žehnání, děkoval za ni dne 28.9.1892. Socha byla zakoupena u firmy Johan Heidel, jeskyni zhotovila firma Schubert z Hranic. Fundace ve výši 40,- korun k jejímu udržování byla složena dne 11.6.1902. O povolení k žehnání soch Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Panny Marie, které pořídili manželé Josef a Amalie Grohmannovi, žádal P. Ferdinand Vilč konzistoř dne 1.7.1917. Sochy byly sádrové, 80 cm vysoké. Oltář a tabernákl byl opraven v roce 1923 nákladem 101,88 Kč, monstrance se nechávala pozlatit v roce 1929, v roce 1933 byl zakoupen pluviál v hodnotě 1.185,- Kč a v roce 1931 byla pořízena nová kredenční skříň do sakristie za 150,- Kč. Minimálně od roku 1935 až do svého zániku vlastnil kostel stříbrný kalich (ceněn na 172,- Kč), ciborium (80,- Kč), měděnou monstranci (10,- Kč), měděný kalich se stříbrnou kupou (20,- Kč), dva věžní zvony (celkem 1.000,- Kč), 11 kusů kasulí (tj. ornátů, v hodnotě celkem 300,- Kč), 39 kusů parament, tři kříže (1,- Kč), mariánskou jeskyni (18,- Kč), bursu se stříbrnou paténou v pouzdře (900,- Kč), varhany (500,- Kč), sochu sv. Jana Nepomuckého (100,- Kč), dva oltářní koberce (200,- Kč) a čtyři vysoké dřevěné svícny k márám. Z oděvů měl kostel ke konci svého trvání dva pluviály a deset kusů parament. Zděný kůr byl opatřen jedním oknem. Varhany v roce 1805 kostel neměl, v roce 1935 je již eviduje, poslední zmínka o nich je zaznamenána dne 12.6.1947 - na tzv. košilce olomoucké konzistoře napsal ThDr. Stanislav Zela poznámku: „Kolaudátor varhan píše o varhanách zrušených kostelů. - Vzal jsem na vědomí. Prosím, aby přičinil své poznámky příp. návrhy také ještě pan rev. Svoboda.“ a P. Stanislav Svoboda poznamenal: „Zighartice: O prodeji dobrých částí by mohl jednati sám p. ředitel Pivoňka.“ Osud varhan po zabrání kostela vojáky není známý. Jediný zvon kostela vážící asi 75 liber ulil v roce 1772 olomoucký zvonař Wolfgang Straub. Vyobrazení na jeho plášti odpovídalo mariánské úctě a zasvěcení kostela, tedy v reliéfu byla zobrazena Panna Maria s Ježíškem a sv. Jan Nepomucký. Nápis nesl tuto informaci: In honorem B. V. Mariae e Sti Joannis Nepomuceni. Fvsa a Wolfgango Straub Olomucii 1772. Zvon byl za 1. světové války zrekvírován vojskem, proto si obec pořídila nový. Slavnost spojená se žehnáním zvonu a nové Olbortovy kaple se na základě povolení konzistoře ze dne 29.9.1923 konala dne 7.10.1923. K roku 1935 byly evidovány dva zvony v hodnotě 1.000,- K. - Filiální kostel sv. Jana Nepomuckého byl vzdálen asi hodinu cesty od farního kostela sv. Kateřiny Alexandrijské v Milovanech. Mastničtí farníci měli zájem na tom, aby mohli co nejméně navštěvovat farní kostel a aby se co nejvíce bohoslužeb mohlo odbývat v Mastníku. Jejich kostelu byl proto pravidelně udělováno povolení sloužit mši svatou, např. pro dalších deset let udělil nejvyšší licenci dne 4.7.1846 arcibiskup Maxmilián Josef baron Sommerau Beckh. Jednalo se o bohoslužby sloužené dvakrát ročně a také o nedělích po oktávu sv. Jana Nepomuckého, patrona mastnického kostela a sv. Archanděla Michaela a rovněž při pohřbech. Další výjimky byly udělovány příležitostně. Zlepšení nastalo až za arcibiskupa Lva Skrbenského svob. pána z Hříště. Na žádost obecní rady bylo povoleno mít bohoslužbu každou druhou neděli v měsíci nejprve s platností šesti měsíců. Musely být ovšem dodrženy základní podmínky, dále muselo být při každé mši kázání a mastnická obec měla povinnost se postarat o dovoz kněze. Prodloužení povolení mělo záviset na množství věřících v kostele a dalších již uvedených podmínkách. Výjimečné bylo povolení konzistoře ze dne 7.10.1919, udělené ke sňatku v kostele v Mastníku páru Johann Stecker a Anna Demel v případě, že svatební obřad se bude konat v rámci bohoslužby. Obecná licence ke konání sňatků spojených s bohoslužbou byla kostelu nakonec udělena až dne 23.4.1920, přičemž liturgická procesí a svěcení zůstala vyhrazena farnímu kostelu. Za arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana byl mešní indult (povolení slavit mši svatou) prodloužen na dobu, dokud bude obec plnit dohodnuté podmínky (tj. odvoz kněze včas, příděl 10 m3 dřeva ročně milovanské faře a dobrovolné dary na kostel) a na tak dlouho, jak bude příslušný kněz fyzicky i duševně schopný tyto povinnosti dodržet. Během let obdrželi Mastničtí mešní indult na mše při pohřbech a sňatcích, na mše v den Narození Páně, svátek sv. Jana Evangelisty, na svátek sv. Jana Nepomuckého a o nedělích v oktávě těchto svátků, na svátek sv. Michaela Archanděla, na úterý po Velikonocích, na svátek Sv. Ducha, na křížové (prosebné) dny atd. Výjimku (dispens) dostala slavnost zlaté svatby manželů Franze a Marie Tropperových, konaná v kostele v Mastníku dne 17.2.1923. Poslední generální vizitaci mastnického kostela vykonal dne 18.6.1924 arcibiskup ThDr. Leopold Prečan. - Vláda rozhodla dne 17.9.1946 o zřízení vojenského tábora Moravský Beroun (nynější vojenský újezd Libavá), do něhož byla zahrnuta i ves Mastník. Znamenalo to nucený odsud všech obyvatel a následné zničení vsi. Jakmile se začalo proslýchat, že bude Libavsko přeměněno ve vojenský prostor, začaly se moravské farnosti zajímat o vybavení tamních kostelů. Prvními, kdo si do Mastníka přijeli, byli farníci z Drahotuší. Soupis převezených věcí ze dne 29.10.1946 dokumentuje, jaké bylo vybavení kostela sv. Jana Nepomuckého v Mastníku na konci jeho existence. Nejvíce se za posledních zhruba 150 let rozšířil soubor parament. Do Drahotuší byly přesunuty dva bílé, dva červené, dva fialové starší ornáty a jeden zelený, dále červený sametový, jeden starý fialový a po jednom starší a starý černý. K tomu ještě zlatý pluviál a starý černý pluviál. Pokrývky na oltáře, tj. jedna bílá a jedna černá. Ze souboru textilií dále velum, červený sametový závěs na kazatelnu a tři staré červené ministrantské komže. Z bohoslužebných nádob nová monstrance, stříbrné, uvnitř zlacené ciborium s pláštíkem, starý kalich a kalich novější (ten i s paténou a obalem), nádobka na svěcené oleje s obalem pro zaopatřování nemocných. Odvezeny byly i obrazy, tj. oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého 1,60 × 2,50 m, obraz Marie a Marty v Betanii 1,60 × 2 m, Uzdravení chromého u brány chrámové 1 × 1,30 m, plátno s výjimečným námětem Pochybnosti sv. Josefa 1 × 1,20 m a čtrnáct obrazů křížové cesty se zlacenými ornamenty (1 × 1 m). Zlacené ornamenty se částečně zachovaly, jsou uloženy v depozitu farnosti v Drahotuších. Do Drahotuší byly převezeny i sochy - Panna Maria Lourdská vysoká 1,20 m a sv. Jan Nepomucký vysoký 1,30 metru. Odvezeny byly rovněž následující věci: jeden světlý a druhý černý kříž, oba na žerdích, určené pro průvody, tj. pro procesí a kondukt (pohřební průvod), stará kadidelnice, zvonek ze zdi od sakristie s dřevěným příslušenstvím, jedna menší kovová lampa pro věčné světlo, jeden mramorový oltářní kámen, jedna jednoduchá kredenc ze sakristie, jedna skříň ze sakristie na kostelnické a ministrantské obleky, staré harmonium a stará poškozená basa bez strun. Naloženo bylo i třicet obrazů světců, pocházejících ze soukromých příbytků, jež obyvatelé před svým odchodem složili v kostele na hlavní oltář, dále matriky křestní, oddavkové, úmrtní, biřmovací, odpadlých a do církve se navrátivších, účetní knihy, knihy chudinského fondu. Přesun všech věcí se uskutečnil ve dnech 4.-8.11.1946, zároveň se odvážel i církevní majetek z Milovan. V mastnickém kostele po tomto stěhování zůstaly ještě předměty, které byly přestěhovány do kostela sv. Bartoloměje v Klenovicích na Hané. Dle seznamu ze dne 21.1.1947 to byly především mešní oděvy, a to: dvě fialové ministrantské komže s límci v dobrém stavu (to i dále), fialová kostelnická červená komže, jedna kostelnická a dvě ministrantské rochety, červený závěs na kazatelnu, bílé a červené antipendium, bílý ornát a kněžská rocheta. Další již v dostatečně dobrém stavu: alba, dvě černé ministrantské komže i s límci a jedna kostelnická, dvě chlapecké rochety, dvě černé komže i s límci, bílá plachta, fialové antipendium, v podšívce potrhané a druhé, fialové, v dostatečně dobrém stavu. Seznam končí soškou Zmrtvýchvstalého Krista. Přesun věcí do Klenovic na Hané byl uskutečněn dne 27.12.1946. Čtyři mosazné svícny, které byly v majetku mastnického kostela uváděny již k roku 1805, dostal farní kostel sv. Prokopa v Čehovicích (děkanát Prostějov), jak vyplývá z děkovného dopisu ze dne 14.7.1947 adresovaného olomoucké konzistoři: „V úctě podepsaný potvrzuje, že dne 2.7. t. r. za náhradu stěhovacích výloh Kč 100,- obdržel z vyklizeného území v pohraničí čtyři mosazné svícny pro kostel v Čehovicích.“ Poslední zpráva o stavu kostela je obsažena v hlášení olomouckého krajského církevního tajemníka Ladislava Horáka Náboženskému fondu do Prahy. „Ve smyslu urychlené likvidace vybavení kostelů ve Vojenském újezdu Libavá“ provedl Horák návštěvu újezdu dne 24.4.1951 a ve věci kostela v Mastníku podal tuto krátkou informaci: „Kostel zničen, bez vybavení, nic k odvozu“. - Na leteckém snímku ze dne 3.8.1954 ještě kostel stojí a má i střechu, na leteckém snímku ze dne 16.9.1959 stojí už jen obvodové zdivo kostela bez krovů a střechy. - Pozemek, na němž kaple stála, patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - První písemná zmínka o vsi Zigartice je z roku 1408; název Mastník byl zaveden až v roce 1948, kdy již byla ves vysídlená.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 1/2017

WGS84 souřadnice objektu: 49.692421°N, 17.580764°E