← kostel sv. Kateřiny (Merboltice) kostel Panny Marie Sněžné (Mětikalov) →
13846 kostel sv. Kateřiny Alexandrijské

Zaniklé (známka 600) zděné kostely

Druh stavby:
kostel
Církev:
katolická
Parcela:
pozemková parcela č. 125
Kód katastrálního území:
930512, 990078
Období devastace:
1945–1989
Důvod devastace:
vojenský prostor
Postaveno:
(1408), 1727 - 1728
Zbořeno:
po 1967
Poloha:
na vršku na V okraji vsi

Z kostela zůstaly jen nízké zbytky obvodového zdiva zasypané troskami. - Původní dřevěný kostel v Milovanech je poprvé připomínán v roce 1408. V době reformace se kostel dostal do rukou protestantů, fara časem zanikla a obec byla až do roku 1786 přifařena k Potštátu. Nový zděný orientovaný kostel byl postaven v letech 1727 - 1728 „z dobrého materiálu“ na místě původního kostela ve východní části vsi na vyvýšenině, kterou z jihu obtékal potok Molkenbach. - Loď kostela měla téměř čtvercový půdorys, presbytář byl užší. V ose západního průčelí měl kostel předsunutou masivní, ale poměrně nízkou hranolovou věž postavenou na čtvercovém půdorysu. Byla opatřena cibulovitou bání s lucernou pokrytými měděným plechem. Vchod do věže byl situován z levé strany. Střechu kostela ještě v roce 1808 pokrýval šindel, který byl později nahrazen štípanou břidlicí. Ve zvonicové části věže bylo po dvou menších oknech s půlkruhovým záklenkem na každé straně. Fasády byly členěny lisenovými rámy a z každé strany lodi prolomeny čtyřmi okny se segmentovým záklenkem. Další okna osvětlovala vstup na kůr a na půdu. Hodiny na věži instalovány nebyly. Věž byla v roce 1914 poškozena požárem vzniklým po zásahu bleskem. Opravy kostela se prováděly v roce 1920 za P. Františka Šťastného. Věž byla opravena v červenci roku 1924, její vnější stěny byly očištěny a vyspraveny. V roce 1927 byla fasáda kostela opatřena dvěma nátěry vápnem. Zatím však krov doznal dalších změn k horšímu, proto byl rovněž, ale jen zčásti, opraven. Drobné vady na střeše kostela byly opraveny v roce 1929. Revize hromosvodu byla provedena roku 1930, závady však nebyly odstraněny a další se vyskytly i na břidlicové krytině na střeše i věži kostela. Až v roce 1932 byl pořízen nový hromosvod, práce vykonala firma Paul Fischer z Uničova. V roce 1933 byl kostel zvenčí obílen a plánovala se také oprava střešní krytiny. V červenci posoudil stavební stav kostela stavitel Polzer z Města Libavé, výsledkem expertízy bylo např. to, že trhliny v klenbě kostela nejsou natolik vážné, aby se situace musela řešit. V roce 1935 se ukázalo, že trámy v cibuli hlavní věže jsou ve špatném stavu a je nutné je opravit nejpozději v dalším roce. V říjnu 1935 byla do kostela zavedena elektřina, vybralo se na ni asi 3.500,- Kč, přispěly Spolek sv. Terezie, Růžencový spolek, farní úřad, privátní osoby a další. Samozřejmě bylo nutné při instalaci elektřiny přihlédnout k vysoké vlhkosti kostela. Práce provedl Johann Schmidt z Potštátu. - Loď kostela byla klenutá, bez nosných sloupů, dlouhá 12 metrů a dlážděná mramorovými plotnami. Hlavní vstup do kostela se nacházel v průčelí věže, kostel byl přístupný ještě z pravé strany, a to menšími dveřmi chráněnými dřevěným závětřím. Všechny tři vchody byly opatřeny dvojitými dveřmi z tvrdého dřeva se silnými železnými závorami. Ještě v roce 1945 bylo konstatováno, že zámky a kliky jsou dobré. Hlavní dveře do kostela a dveře do sakristie měly nejen zámky, ale i opěrné tyče ze silného železa. Západní přízemí kostela a věže tvořilo šest metrů dlouhou a tři metry širokou předsíň opatřenou dvojitými dveřmi. Ještě v posledních letech existence kostela byla klenba modře vymalovaná a poseta zlatými hvězdami, na bočních stěnách byly malby provedené kobercovým ornamentem. Výmalba byla poškozována vlhkostí, která vzlínala od podlahy. V roce 1924 byl po obvodu vnitřku celého kostela těsně nad podlahou namalován olejovou barvou pruh, který měl pomoci proti vlhkosti. Rovněž tehdy byly částečně restaurovány malby. Olejový nátěr nakonec nepomohl a kvůli plísni působil nevzhledně, jak bylo konstatováno v roce 1928. I v roce 1934 bylo zjištěno, že zdivo presbytáře trpí (zejména na pravé straně) plísní, takže by mohl být zničen obraz na hlavním oltáři. V létě 1933 byla vsazena malovaná skla do oken v lodi, dvě malovaná okna v presbytáři byla pořízena již dříve. Klenutá sakristie komponovaná na čtvercovém půdorysu (4 x 4 m) přiléhala z pravé strany k presbytáři. Byla postavena na přelomu 18. a 19. století a nahradila původní sakristii, která byla silně poškozena vlhkostí. Její výška činila jeden a půl sáhu, měla dřevěný strop, dvě okna s tenkými železnými mřížemi a dřevěnou podlahu. Vstupní dveře do sakristie zvenku, ač dvojité, přece jen nebyly dostatečnou ochranou proti eventuálnímu vloupání - milovanský kostel byl dne 20.10.1931 vykraden. - V interiéru kostela byly původně dva oltáře, hlavní a vedlejší. Původně se jednalo o jeden oltář pocházející ze zrušeného olomouckého kostela sv. Petra a Pavla, který byl v Milovanech kvůli své přílišné velikosti rozdělen. Jeho spodní část s mensou byla použita pro milovanský hlavní oltář a horní část pro boční oltář. Povrchová úprava, mramorování a zlacení obou oltářů byly tedy stejné, oltáře byly provedeny ve žluto-bílé a hnědo-červené barevné kombinaci. Součástí milovanských oltářů byly oltářní obrazy znázorňující Krista předávajícího klíče sv. Petrovi (též Primát sv. Petra); v kostele sv. Petra a Pavla v Olomouci býval na hlavním oltáři) a obraz Boha Otce (v Olomouci býval na vedlejším oltáři). Obrazy namaloval v roce 1754 význačný olomoucký barokní malíř Josef Ignác Sadler. Tabernákl, postavený na zděném oltářním podstavci, byl čistě provedený, se zlacenými ozdobami a sochami dvou andělů a čtyřmi vázami - vše alabastrované a zlacené. Obrazy byly adjustovány v černě natřených rámech. Na konci července roku 1933 byl hlavní oltář nově pozlacen. Obraz Krista předávajícího klíče sv. Petrovi visel za hlavním oltářem na zdi v závěru presbytáře. Vlivem vysoké vlhkosti velmi trpěl, roku 1925 bylo plátno na spodním okraji chatrné a bylo třeba obraz podložit novým lněným plátnem. Oltářní architekturu doplňovaly dvě velké alabastrované sochy bratrů proroka Mojžíše (vlevo) a napravo velekněze Árona. Stály na dvou dřevěných sloupech v závěru presbytáře. Na z velké části pozlaceném nástavci byla rovněž pozlacená a sedmi pečetěmi opatřená kniha, přes kterou přecházel pozlacený paprsek. Do retabula byl vsazen obraz patronky kostela sv. Kateřiny Alexandrijské, adjustovaný v černém rámu se zlacenými lištami. Zdobený a zlacený byl rovněž alabastrovaný tabernákl vedlejšího oltáře, stojící na zděném fundamentu, se dvěma anděly a dvěma vázami. Vedlejší oltář byl zasvěcen Matce Boží, v jeho centru ale býval Sadlerův obraz Boha Otce, obraz Apokalypsy a také obraz Panny Marie Svatokopecké v černém rámu se zlacenými lištami, na němž byl zlacený paprsek a vyryté jméno Ježíšovo. U dvou posledních obrazů není znám autor. Portatile konsekroval Otto Honorius hrabě von Eckh, pro jeden oltář v roce 1935 a pro druhý o dva roky později. Asi od 20. let 20. století byly v kostele boční oltáře dva. Na evangelní straně byl oltář se sochou sv. Josefa, na epištolní straně oltář se sochou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Na něm byla postavena i jedna ze soch Panny Marie Lourdské, které kostel vlastnil. Na čestném místě byla postavena i socha Nejsvětějšího Srdce Panny Marie. Tu a zároveň i sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pořídili manželé Josef a Amalie Grohmannovi z přifařené obce Mastník. Tyto sádrové sochy vysoké 80 cm byly požehnány v létě roku 1917, dochovaly se až do likvidace kostela, kdy byly spolu s ostatním vybavením odvezeny. V presbytáři, za mříží oddělující ho od lodi, stála zpovědnice. Dostatek světla pronikal do presbytáře skrze dvě malovaná okna. Podstavec křtitelnice byl světlomodře mramorován, ozdoby byly pozlaceny. Kotlík na svěcenou vodu byl cínový, opatřený zámkem, na jeho poklici byl tradičně vyobrazen křest Krista v Jordánu a v paprsku Duch svatý. Figury byly alabastrované a ozdoby na víku pozlacené. Stěny kostela lemovaly obrazy křížové cesty z roku 1830, dar neznámého dobrodince. Kazatelna byla zdobena bílými nezlacenými štukami. Lourdská jeskyně s dřevěnou sochou Panny Marie vysokou 1,70 m byla instalována v roce 1902. Sochu pořídil milovanský občan Johann Mück, dodala ji firma Johann Heidel, jeskyni zhotovila firma Schubert z Hranic. Sochu Panny Marie Lurdské lemoval kovový rám s elektrickými objímkami a liliovými skleněnými stínidly a žárovkami. Kůr, pořízený Náboženským fondem v roce 1796, byl zděný, uzavřený dveřmi se zámkem. Na něm stojící varhany měly 14 rejstříků, jejich skříň byla bohatě zdobená, ale nezlacená. V září 1933 se přikročilo k opravě varhan, práce provedl berounský varhanář Richard Mader, honorář tehdy činil 3.500,- Kč. Během 1. světové války byly totiž cínové píšťaly zrekvírovány vojskem a teprve v roce 1933 byly pořízeny nové. Zvonů měl kostel v roce 1805 pět. Velký zvon ulitý v roce 1563 vážil 10 centnýřů. Výrazně menší byl další zvon o váze 1 centnýře 40 liber a malý 90 librový zvon o průměru 48 cm. Nejmenšími byly mešní zvon sv. Floriána a sv. Donáta z roku 1780 (68 liber, průměr 35 cm, Wolfgang Straub) a zvon pro sanktusník. K rekvizici zvonů došlo v roce 1916. Tři nové zvony byly dodány, požehnány a zavěšeny v srpnu 1924, povolení konzistoře bylo vystaveno dne 17.6.1924. - Dne 17.9.1946 vláda rozhodla o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (později vojenský újezd Libavá) do něhož byla zahrnuta i ves Milovany. Vojenská správa trvala na rychlém vyklizení kostelů v prostoru nového cvičiště. Na základě povolení arcibiskupské konzistoře ze dne 29.10.1946 získal téměř celý inventář milovanského kostela P. Josef Brhel z Drahotuší. Inventář byl převezen do Drahotuší ve dnech 4. - 8.11.1946 a uložen na „faře a v kostele v přilehlé kapli, jakož i v kryptě pod kostelem. Poněvadž dveře do krypty jsou t. č. zamrzlé tak, že tam přístup je nesnadný“, slíbil farář konzistoři dne 29.1.1947 poskytnout seznam převezených předmětů později. Zachovala se korespondence ve věci oltářního Sadlerova obrazu Krista předávajícího klíče sv. Petrovi. Dne 28.3.1947 oslovil P. Josef Brhel arcibiskupskou konzistoř: „Prosím o laskavou zprávu, zda mohu velký obraz z hlavního oltáře z Milovan, zničený a potřebující neodkladné opravy, zaslati Chrámovému družstvu v Pelhřimově, které je ochotno obraz dáti svým nákladem opraviti. Naše jednání v tom směru s památkovým radou je doposud bezvýsledné. Obraz zde velmi překáží a ve vlhké kapli podléhá rychle zkáze“. Pravděpodobně dne 7.5.1947 se do Drahotuš dostavil předseda památkové rady konzistoře asesor P. Petr Křivák, ovšem výsledek jeho expertízy není znám a bohužel není známý ani osud tohoto obrazu. Jen zápis v konzistorní knize přijaté korespondence ze dne 30.6.1947 se ještě zmiňuje o spisu o obrazech a sochách z Milovan. - Pro správu vyklizených kostelů na Libavsku jmenovala olomoucká konzistoř v dubnu 1947 tzv. provizory, kteří byli pověřeni správou jednotlivých opuštěných farností. Pro farnost Milovany byl provizorem určen P. Rudolf Weintritt, tehdejší farář v Potštátu. Stav milovanského kostela popsal ještě v roce 1951 církevní tajemník Krajského národního výboru v Olomouci Ladislav Horák ve zprávě ze dne 25.4.1951, kterou zaslal Dr. Hradecké z Náboženského fondu „a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také na vědomí s. Ekartovi, přednostovi I. odboru SÚC“, kde stálo: „Ve smyslu ústních pokynů Dr. Hradecké k urychlené likvidaci vybavení ř.k. kostelů ve VÚ Libavá provedl jsem dne 24. dubna 1951 návštěvu tohoto újezdu a uskutečnil příslušná jednání s újezdním správcem mjr. Dr. Vilímem. O stavu kostelů podáváme následující zprávu: Milovany: Kostel i farní budova zrušeny. Z vybavení a bohoslužebných potřeb nezbylo ničeho. Nic k odvozu. Farnost zrušena v roce 1946“. - Podle leteckých snímků měl kostel ještě v roce 1954 krov a střechu, v roce 1959 už stálo jen obvodové zdivo bez krovů a střechy a v této podobě je kostel zachycen ještě na fotografii z jara 1967. - Pozemek, na němž kostel stál, patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - Ves Milovany je zcela zbořena, poslední domy byly zbořeny v 60. letech 20. století.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis Poodří č. 1/2012

WGS84 souřadnice objektu: 49.668203°N, 17.611768°E

Komentáře

  • Kateřina Skalíková napsal 30.01.2009 09:33

    Kronika Libavska, J.Machala: Kostel sv. Kateřiny byl postaven v r.1730 na místě původního dřevěného kostela, který je připomínán již v r.1408. Poslední domy v obci byly zbourány v 60. letech 20. století.

  • Michal Valenčík napsal 31.01.2009 16:42

    Informace doplněny, děkuji.