← kostel sv. Barbory (Valkeřice) evangelický kostel (Vejprty) →
13939 kostel sv. Mikuláše

Zaniklé (známka 600) zděné kostely

Druh stavby:
kostel
Církev:
katolická
Parcela:
pozemková parcela č. 132
Kód katastrálního území:
990256, 930512
Období devastace:
1945–1989
Důvod devastace:
vojenský prostor
Postaveno:
(1566), 9.10.1751 (základní kámen) - 1752, opraven 1847
Zbořeno:
asi 1970
Poloha:
ve vsi

Z kostela zůstala jen velká hromada suti porostlá náletovými dřevinami. Vedle hromady trosek je postaven památník v podobě kapličky. - Území Velké Střelné kolonizovali kolem roku 1250 premonstráti z kláštera Hradisko u Olomouce. Tehdy řeholník Abraham se spolubratry Esauem a Blažejem založili na místě pozdější Velké Střelné klášter a kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, blahoslavené Panně Marii a sv. Jiří, o kterém už dále není více známo. Původní kostel sv. Mikuláše ve vsi je poprvé zmiňován v roce 1566. Jako farní byl potom velkostřelenský kostel zmiňován k roku 1570. Tehdy biskup Vilém Prusinovský z Víckova kázal uvěznit velkostřelenského faráře Caspara, který podle něho nebyl zrovna dobrým, tj. katolickým, knězem. I ve Velké Střelné, stejně jako všude v okolí, se tehdy usedlíci přikláněli k protestantství. Od roku 1584 byl velkostřelenský kostel filiálním ke kostelu ve Městě Libavé a po třicetileté válce pro změnu patřil pod duchovní správu v Jestřabí. V letech 1672 a 1690 měl kostel dva oltáře, jeden stříbrný kalich a ciborium, čtyři ornáty, tři zvony a jeden akr pozemku. Na místě původního kostela byl v roce 1752 postaven kostel nový, opět zasvěcený sv. Mikuláši. Plány na stavbu vypracoval zednický mistr Josef Schwarz z Čermné v roce 1751. Se stavbou se započalo dne 9.10.1751 a v roce 1752 byl již kostel vysvěcen. Penězi při stavbě pomohla obec, farníci a především patroni kostela Wenzl a Josef, hrabata z Wrbna, držící biskupské léno. Wrbnové zažádali i o samostatnou farnost. Zavazovali se vypomáhat faráři stejně jako poddaní, kteří měli pečovat o faru, kostel a věčné světlo. Nebylo to jednoduché, žádost musel opakovat v letech 1762 a 1766 i Wenzl Michael hrabě z Wrbna. Proti zřízení farnosti byl biskup Maxmilián hrabě z Hamiltonu, v jehož nemilosti se nacházel velkostřelenský kaplan P. Ignatz Losert. V roce 1847 byl kostel opravován po požáru způsobeném bleskem dne 6.8.1845. Kostelní věž zasáhl blesk v noci kolem čtvrt na jednu, zároveň rozbil střechu, čtyři trámy, nějaký obraz, lavici a dvě okna. Za pomoci hasičů a několika vesničanů byl požár omezen a zabránilo se jeho dalšímu šíření. Nikdo nebyl zraněn, jen dva zvony zavěšené ve věži byly zcela roztaveny. Požár se podařilo zvládnout až ve tři hodiny ráno. Při opravě věže v roce 1847 došlo k jejímu zvýšení. - Kostel s okolním hřbitovem byl obklopen plotem ze stříhaného smrku. - Kostel byl jednolodní, podélná, přibližně orientovaná, uvnitř plochostropá stavba se sedlovou, nad presbytářem zvalbenou střechou. Na délku měl 25,2 m a na šířku přes 9 m, vysoký byl přes 8 m. Do fasády byla prolomena půlkruhově ukončená obdélná okna, z každé strany lodi po dvou. V průčelí čněla představená mohutná hranolová věž, od požáru v roce 1845 ukončená nízkou stanovou střechou, která byla nahrazena vysokou jehlancovou střechou až v roce 1923. Věž byla vysoká 27 m a pokrytá břidlicí stejně jako střecha kostela. Zároveň byl v roce 1923 opraven i kříž, pořízen nový hromosvod a na hodinách byly pozlaceny ručičky. Celý kostel byl také nově omítnut, nově byly natřeny rámy oken a dveře a provedeny další nutné práce. Tesaře při práci řídil mistr Josef Kern ze Staré Vody, klempířské práce prováděl Josef Horwath z Města Libavá, o bleskosvod a kříž se postaral místní mechanik Schebesta, břidlici pokládal pokrývačský mistr Blum z Města Libavé. Pořizovací náklady tehdy činily 39.000,- Kč. Obnova kostela pokračovala ještě v letech 1924 a 1925. Ještě předtím, v roce 1921, byl nově vymalován interiér, a to místním malířem Josefem Hausnerem a budišovským malířem Sabinským. Náklady ve výši 6.535,- Kč byly uhrazeny z peněžních sbírek farníků. Šířka půdorysu věže a presbytáře byla stejná. Pravoúhle zakončený vstup byl umístěn v podvěží, vnější hlavní vchodové dveře byly z měkkého dřeva, natřené na hnědo, s dobrým zámkem a prahem z pískovce. Fasáda kostela byla hladká. Odstupněný presbytář byl zakončen polokruhově. Osvětlovala ho dvě okna. Byla vitrážová, jedno s obrazem sv. Antonína Paduánského a na straně evangelní s obrazem sv. Aloise. Vitráže byly pořízeny v roce v roce 1908 za 640,- K, dodala je firma B. Škarda v Brně a sbíralo se na ně za faráře P. Antona Králíčka a představitele obce Aloise Treutlera (vyobrazeni byli jejich křestní patroni). K presbytáři byla na jižní straně přistavěna malá sakristie se dvěma čtvercovými okny opatřenými kovovou mříží. Vnější vstupní dveře byly zhotoveny z měkkého dřeva, ale se zámkem a závorou. Dveře ze sakristie do lodi zato byly dvoukřídlové a opatřené zámkem. Na sakristii navazovala boční síň přistavěná v roce 1855 z pevného materiálu podél necelé délky jižní stěny lodi. Náklady na vybudování hradil patron. Tento prostor byl určen pro instalování Božího hrobu zakoupeného ze sbírek farnosti, a to za cenu 240 zlatých. Dodala ho firma Zbitek z Olomouce v roce 1857, během roku býval deponován na půdě kostela. Věžní hodiny věnoval kostelu patron kostela hrabě z Wrbna roku 1861. Pod kruhovými hodinovými ciferníky byla prolomena zvonicová okna, níže ještě kulatá okénka (vše ze tří stran). Podlahu větší části kostela pokrývaly kamenné desky, patrně břidlicové, vzhledem k tomu, že Velká Střelná byla centrem těžby podlahové břidlice, jen presbytář byl vydlážděn osmiúhelnými kamennými deskami kombinovanými s cementovými. Interiér kostela byl vymalován v šedém tónu, liseny tmavší barvou. Na stropě v lodi byla malba Poslední večeře Páně a na stropě presbytáře obraz Nejsvětější Trojice (holubice Ducha svatého v kruhu). Zčásti byl strop lodi patrně štukem upraven tak, aby navozoval dojem kazetového stropu. Blíže nespecifikované vybavení, především však sloupové pozadí hlavního oltáře a oltářní menza, pocházelo ze zrušeného olomouckého kostela sv. Petra a Pavla. Hlavní oltář kostela sv. Mikuláše byl postaven v základu ze zdiva. Jeho zadní část ze dřeva a kamene byla upravena štafírováním na červený a černý mramor a lakována. Po stranách byla doplněna dvěma alabastrovanými sochami světců, tj. sv. Václava a sv. Josefa (práce tyrolské firmy Stuflesser), nahoře čtyřmi andílky a uprostřed symbolem Božího oka v bohaté svatozáři. Podle inventáře z roku 1805 ještě stály na konzolách po stranách hlavního oltářního obrazu jiné, zlacené sochy v životní velikosti, a to sv. Karel Boromejský a sv. Leopold. Tehdy také po stranách paprsčité svatozáře seděli dva andělé. Hlavní oltář byl v roce 1921 renovován malířem a pozlacovačem Gustavem Přečkem z Olomouce za 3.760,30 Kč, náklady byly hrazeny z příspěvků farníků. Při této příležitosti byl pro hlavní oltář pořízen nový oltářní obraz, který znázorňoval patrona kostela sv. Mikuláše z Bari. Toto nově pořízené plátno pro velkostřelenský kostel namaloval fulnecký malíř Johann Georg Frömel za 50,- Kč. Po stranách oltářní menzy stály až do doby likvidace kostela sochy andělů a uprostřed byl svatostánek s andílky a beránkem na knize se sedmi pečetěmi. Jeho architektura připomínala ciborium v Santa Maria Maggiore v Římě. Kostelu ho v roce 1837 daroval patron kostela a přidal i mešní roucha a blíže nespecifikované obrazy. Dekoraci doplňovaly svícny a dva zasklené relikviáře postavené na oltářní menzu již před rokem 1805. Byly přeneseny ze zrušeného kartuziánského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Olomouci a obsahovaly ostatky sv. Máří Magdalény, Kateřiny, Barbory, Markéty, Doroty, Kunhuty a sv. Mořice a Prokopa. Mimo nich kostel vlastnil i oválné relikviáře s částečkou sv. Kříže a s ostatky sv. Mikuláše, rovněž zmiňované v inventáři kostela z roku 1805. Presbytář byl od lodi oddělen mřížkou, u které kněz podával svaté přijímání. Zhotovena byla z dubového dřeva, dodána v roce 1841 a uhrazena z kostelních peněz. Dubová lavička určená pro patrona kostela nebo jeho zástupce stála vlevo, naproti poblíž dveří do zákristie byla malá vyřezávaná lavice určená pro personál kostela. Dřevěný boční oltář z konce 18. století byl zasvěcen sv. Kříži a Panně Marii Bolestné, jejíž obraz byl vystaven na oltářní menze, po jeho stranách stály sochy andělů držících svícny. Autorem tohoto oltářního obrazu byl také J. G. Fröml. Základ bočního oltáře na straně evangelní, v roce 1805 zmiňovaného jako oltář P. Marie Pomocné, tvořilo rovněž cihelné zdivo. Jeho nástavec byl dřevěný, upravený nátěrem imitujícím mramorování, po stranách se dvěma sloupy. Oltář byl vybaven obrazem sv. Jana Nepomuckého, před nímž stála socha Panny Marie Lourdské s výraznou korunou na hlavě, nad nástavcem byl zavěšen obraz Panny Marie Ustavičné pomoci. P. L. Novák uvádí, že v tomto oltáři bylo uchováváno portatile, naproti tomu v inventáři z roku 1805 stojí, že všechny oltáře měly portatile konsekrovaná olomouckým světícím biskupem Karlem Godefriedem von Rosenthal. Hranolová křtitelnice zhotovená z bílého pískovce (podle fotografií lze soudit, že byla povrchově upravena mramorovým štafírováním, a to snad červeným) byla umístěna v mělké nice na evangelní straně presbytáře. Cínová mísa s křestní vodou byla zakryta víkem se sousoším sv. Jana Křtitele, křtícího Krista vodou z řeky Jordánu, nad nimi se ve výrazné svatozáři vznášel Duch svatý. Nad křtitelnicí býval zavěšen obraz Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) ve zlatém rámu, který přidržovali dva andílci. Na protější, tj. epištolní straně, byla přízední kazatelna upravená v roce 1847 mramorováním do zeleného odstínu. Vstup na ni byl přizdoben látkovým baldachýnem. Poprseň řečniště byla zdobena plastickými rokokovými kartušemi. Nahoře na rezonanční stříšce byla umístěna socha Dobrého Pastýře se třemi figurami andělů s křížem, kotvou a Mojžíšovými deskami. V blízkosti kazatelny byl zavěšen velký dřevěný barokní kříž s vyřezávaným korpusem Krista a s cedulkou připomínající misie konané v roce 1932. U jeho paty býval do počátku 20. století obraz Panny Marie Bolestné se dvěma nástěnnými světly, který se později na tomto místě již nevyskytoval, svítidla však zůstala. Čtrnáct obrazů zastavení křížové cesty bylo rozvěšeno v lodi a presbytáři kostela, jejich zlacené rámy měly v horní části stejně upravené cedulky ukončené křížkem, pod nimi byla nástěnná jednoramenná svítidla ve tvaru svíce. Soubor těchto obrazů kostelu darovali Johann a Theresia Hoffmannovi, slavnostní požehnání provedl P. Remigius Misař dne 18.10.1868. Obrazy bylo nutno renovovat v roce 1937, práci provedl místní malíř Josef Hausner. Za velkostřelenského faráře P. Josefa Prucka byl v roce 1903 zakoupen postní obraz, namaloval ho holešovský malíř Karel Žůrek podle předlohy pražského malíře Lišky. V lodi bylo umístěno 40 lavic boltcového typu určených pro farníky z toho 19 na epištolní straně pro muže a 21 na protější straně bylo vyhrazeno pro ženy. U lavic bývaly postaveny korouhve. Tři zpovědnice byly vyrobeny z tvrdého dubového dřeva, další, rezervní, z měkkého dřeva. Kruchta s konvexní poprsní přes celou devítimetrovou šíři kostelní lodi (více než tři a půl metru hluboká) byla vybavena menšími varhanami o šesti rejstřících, nástroj postavil varhanář Kuttler z Opavy v roce 1816, v roce 1924 je opravoval Wilhelm Brauner z Uničova. Varhanní skříň byla zdobena v rozích rozvilinami a hrací pult byl postaven u poprsně tak, aby varhaník viděl na kněze. Na kůru se nacházelo také třináct lavic. - Pokud jde o zvony, jejich počet se v průběhu let měnil. 1. Zvon o průměru 84 (66) cm, s nápisem: NA STRZYTNEM LVKASS DEMBINSKY Z DEMBINGIE A HERVtICZYCH LETHA MDCIII, Meister Zacharissmi Lner (Zacharias Millner) hat mich zu Olmucz gegossen Anno 1603, s reliéfem Panny Marie se sepjatýma rukama na obláčku a hmotnosti 330 kg. Zvon byl zmíněn k roku 1771 a v dalších letech. 2. Středně velký gotický zvon. 3. Malý zvon o hmotnosti jednoho centnýře, z roku 1564, ulil ho Filip, konvář z Vyškova, zmíněn byl např. k roku 1771. 4. Umíráček z roku 1728, hmotnost 50 pf. 5. Sanktusník (mešní zvon) o hmotnosti 60 liber, zmíněn byl např. k roku 1771. 6. Zvon sv. Prokop, o hmotnosti čtyři centnýře, z roku 1604, zmíněn byl např. k roku 1805, ulil jej Zachariáš Milner v Olomouci. 7. Středně velký zvon sv. Mikuláš, o hmotnosti tři a půl centnýře, zmíněn byl např. k roku 1771 či 1805, ulil jej Wolfgang Straub. 8. Velký zvon pořízený v roce 1845 obcí. K roku 1845 se uvádí, že při požáru 6. srpna se čtyři novější méně cenné zvony roztavily, dva nejmenší a jeden větší pukly a musely být Wolfgangem Straubem v Olomouci na náklady obce, přelity na jeden zvon. 9. Umíráček pořízený v roce 1845. 10. Zvon o průměru 40 (35) cm, A. L. F. Stanke Olomucii Fusa 1858, s reliéfem Matky Boží. Zakoupil ho Johann Mader z č.p. 92. 11. Zvon o průměru 68 (53) cm, s reliéfem Nejsvětější Trojice, z roku 1882, Joannes et Petrus Hilzer, S. R. C. Aul. Camp. Constructores V. Neostadii. Další zvony byly pořízeny jako náhrada za vojenské revizice v průběhu 1. světové války: 12. Zvon o hmotnosti 165 kg, ladění D, pořízen v roce 1923 ze sbírek spolu s dalším zvonem za 6.120,- Kč. Nápis v němčině: Věnováno od farníků v roce 1923. 13. Zvon o hmotnosti 45 kg, ladění H, pořízen v roce 1923 ze sbírek, stejně jako předchozí. Oba zvony ulil Oskar Winter v Broumově v Čechách a posvětil je libavský děkan P. Karel Kolsdorf dne 24.6.1923. Podle inventáře sepsaného dne 31.12.1922, který sestavil P. L. Novák a podepsali kostelní hospodáři Josef Hausner a Johann Heger, kostelu patřila paténa pro nemocné zhotovená ze stříbra a pozlacená, ciborium (uvnitř pozlacené), kalich s paténou, další kalich s paténou v kombinaci stříbra a mědi, nádobka na svěcený olej pro nemocné a další dvě nádobky na svěcené oleje. Ze zlatého kovu bylo osm oltářních svícnů, z alpaky nádoba na svěcenou vodu, kropáč a kadidelnice, druhá souprava byla z cínu, z mědi byla monstrance s postříbřenou lunulou, pacifikál, dva svícny s vyobrazením Panny Marie a oltářní zvonky. Lampa pro věčné světlo byla z plechu, ze skla pár mešních konviček. Z mešních oděvů měl kostel devět kasulí v mešních barvách, tři pluviály a další drobné potřebné kusy, ale též baldachýn pro sloužení obřadu při svátku Božího Těla, sochu sv. Barbory, patronky horníků, mešní knihy, sbírku not, hudební nástroje (lesní roh, klarinet, flétnu) a československou státní vlaku. V dalších letech se inventář podstatně neměnil. Měděné mešní náčiní daroval patron kostela. - Vláda dne 17.9.1946 rozhodla o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (dnešní vojenský újezd Libavá), do něhož byla zahrnuta i ves Velká Střelná. Znamenalo to nucené vystěhování všech obyvatel a likvidaci celé vsi. P. J. Nakládal oznamoval dne 26.2.1947 konzistoři, že fary ve Smilově a Velké Střelné navštívil zloděj, a že ve Velké Střelné odcizil 1.645,- Kčs. Stalo se to v době, kdy byly cesty nesjízdné a P. J. Nakládal se z tohoto důvodu do obou vsí nemohl dostat. Obě budovy byly řádně zabezpečeny a kolem obou neustále chodila vojenská stráž. Konzistoř P. J. Nakládalovi přikázala, aby přenesl cenné předměty z obou far k sobě do Města Libavé, aby nedošlo k dalším škodám. Další přesuny kostelního vybavení měly pokračovat, jakmile to dovolí sjízdnost cest. Poté dne 16.4.1947 potvrdil Římskokatolický farní úřad v Klenovicích na Hané, že z Velké Střelné přijal jeden zelený a jeden bílý ornát a zelený pluviál. V roce 1947 povolení k odvozu dostal i chudobínský farář P. Jan Kunovský, který ho ale nevyužil, Velká Střelná byla pro něho bez automobilu, který nesehnal, nedostupná. O cestě na Libavou za účelem získání např. věžních hodin podnikl i P. František Nerad, farář v Polkovicích, pro závěje se ale do Velké Střelné nedostal, jak o tom dne 8.1.1947 informoval konzistoř. K úmyslu získat tyto hodiny se ještě později vrátil, když dne 1.4.1947 žádal o jejich přidělení konzistoř a nabízel „náhradu ve prospěch fondu pro ohraničí“. Brzy poté ale vojenská správa požádala konzistoř, že by pro vojenskou duchovní správu chtěla zachovat kostely ve Smilově a Velké Střelné. Olomoucká konzistoř proto dne 18.4.1947 žádala P. Josefa Nakládala, kaplana ve Městě Libavé, aby z inventáře obou těchto kostelů už nic nevydával těm, kteří dostali pověření pro jeho odvoz, protože tato povolení se prohlašují za neplatná. O odkoupení harmonia, dřevěné basy a dvou tympánů projevil dne 28.3.1947 zájem P. František Půček, farář z Nedašova. To, že se tyto věci nacházejí ve Velké Střelné, mu sdělili vystěhovalci, kteří se po zabrání vsi vojskem vrátili zpět do mateřské obce a farnosti. Nedašovskému faráři však bylo sděleno, že kostel se stal kostelem vojenským a veškeré zařízení se proto ponechává na místě. Např. dne 12.6.1947 si cestou do Smilova prohlédl velkostřelenský kostel P. Oldřich Beránek, tehdy farář v Klenovicích na Hané. Ještě začátkem srpna 1947 se se svou žádostí ve věci odvezení věžních hodin z Velké Střelné do kostela Dobrého Pastýře v Loučce u Valašského Meziříčí obrátil tamní duchovní správce P. Josef Lón. Akce se neuskutečnila, důvod byl stejný, tj. „uvedený kostel je používán nyní vojenskou duchovní správou jako kostel posádkový. Z jeho zařízení nemůže být nic odvezeno.“ Po únoru 1948 ale vojenské orgány změnily své rozhodnutí s tím, že kostely nebudou využívat. Proto olomoucká konzistoř znovu organizovala odvoz inventáře i z kostelů ve Velké Střelné a Smilově. Libavský farář a poslední budišovský děkan P. K. Kolsdorf, který se po zabrání Libavska armádou uchýlil na podzim roku 1947 na důchod do Norberčan, přenesl do norberčanského kostela sv. Antonína Paduánského stříbrnou gotickou monstranci o hmotnosti 1 pf. a 14 lotů, starou původní monstranci a stříbrné pozlacené ciborium s vyobrazením mučicích nástrojů, vše z Velké Střelné. Jednalo se o vzácnější kusy, které chtěl zachránit. Tato preciosa jsou zapsána v inventáři norberčanského kostela k roku 1949. Zvon Maria z kostela ve Velké Střelné získal v roce 1951 administrátor P. Alois Otzipka pro farní kostel sv. Máří Magdalény v Předmostí, jako náhradu za zvony zrekvírované vojskem v průběhu 2. světové války. - Dne 3.8.1950 informoval újezdní správce mjr. Bedřich Vilím na poradě se zástupci Krajského národního výboru Olomouc a dotčených Okresních národních výborů, že v rámci vojenského újezdu Libavá má civilní obyvatelstvo mělo zůstat částečně jen ve vsích Město Libavá, Stará Voda, Rudoltovice, Luboměř pod Strážnou a Kozlov a že "z kostelů má být zachován kostel ve Městě Libavá, ve Staré Vodě (jedná se o historickou památku s cennými varhanami), ve Velké Střelné a kaple v Kozlově. Tuto otázku nutno však ještě projednati v dohodě s vojenskou duchovní správou, jakož i rovněž otázku zachování, příp. zboření ostatních kostelů na území újezdu.“ Dne 24.4.1951 navštívil újezd krajský církevní tajemník Ladislav Horák, přičemž uskutečnil také příslušná jednání s újezdním správcem Vilímem. O stavu kostelů podal následujícího dne zprávu paní Hradecké z Náboženského fondu v Praze a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také přednostovi I. odboru Státního úřadu pro věci církevní panu Ekartovi. Velké Střelné se týká následující pasáž: „Velká Střelná. Kostel ve velmi dobrém stavu, opravený. Vnitřek kostela úplně vybaven, konají se zde příležitostně mše kněží-vojínů. Lavice v počtu 45 jsou již v desolátním stavu, prožrané červotočem. V sakristii jen nejnutnější paramenta. V boční místnosti jest uloženo několik obrazů. Na chóru jsou varhany, poškozené, jeden manuál, 10 rejstříků, dále 10 poškozených lavic. Ve věži jsou zachovalé kostelní hodiny na čtyři strany a jeden zvon o váze asi čtyř metráků. Obec úplně vysídlená, kostel uzamčen, klíče u místního velitele. Farnost zrušena v roce 1946. Nutno počítati s odvozem inventáře." Krajský církevní tajemník Horák pověřil dne 9.5.1951 Josefa Bartoše z Charity „k převzetí náboženských potřeb uložených na farním úřadě ve Slavkově. Rovněž tak pověřuje jmenovaného převzetím všech náboženských potřeb, které se nacházejí v římskokatolickém kostele ve Velké Střelné. Zde mimo varhany, které si převezme vojenská správa. Toto potvrzení se vydává za tím účelem, aby vojenská správa Vojenského újezdu M. Libavá umožnila jmenovanému přístup do uvedených objektů“. Odpovědný zástupce Charity Josef Bartoš odvezl dne 18.5.1951 z kostela ve Velké Střelné předměty, jejichž seznam potvrdil církevní tajemník Horák, tj. např. 15 soch, velký oltářní obraz, dalších 16 obrazů, obrazy křížové cesty, křišťálový lustr, tři dřevěné lavice a množství drobného inventáře. O provedení odvozu inventáře církevní tajemník informoval dne 21.5.1951 újezdního správce Vilíma. K transferu zbývaly ještě kostelní okna, zvon a kostelní hodiny, které měly být odvezeny v nejbližším období. Další předměty, jako poškozené lavice a různé skříně, ponechaly se k potřebě vojenské správy. O provedení úkolu informoval Horák dne 21.5.1951 Dr. Hradeckou z Náboženského fondu. „V odvozu dalších předmětů, jak jsem uvedl ve své zprávě ze dne 25. dubna 1951 bude pokračováno.“ Mnoho se v likvidaci vybavení církevních objektů neudělalo, neboť již dne 22.5.1951 přišla z Náboženského fondu urgence nesplněného úkolu či povinnost sdělení, v jakém stadiu se vyklízení nachází. Hlášení z KNV odešlo dne 21.5.1951 a dopisy se minuly. Proto Horák dne 1.6.1951 vysvětloval: „Nutno konstatovati, že odvoz vybavení kostelů nemohl býti proveden tím způsobem, jak při osobní instruktáži Dr. Hradeckou bylo naneseno, totiž přímým převodem do jiných kostelů, poněvadž se v kraji nejevil o tyto předměty zájem z toho důvodu, že celé vybavení kostelů nebylo nikde třeba. Proto k akci byla přizvána Charita, zastupovaná s. Bartošem, která svoz z kostela z Velké Střelné provedla. Bylo též dohodnuto, že Charita bude ihned pokračovati v odvozu zvonu a kostelních hodin, bohužel více jak 15 dnů se s. Bartoš do našeho kraje vůbec nedostavil. K oběma montážím bude třeba odborníků, které s. Bartoš přiveze s sebou. Současně s tím bude pak odvezeno několik obrazů ze Slavkova. Podotýkám, že vojenská správa újezdu nikterak na nás netlačí s urychleným odvozem inventáře. Totéž se týká kaple v Kozlově, kterou dosud navštěvují zemědělští dělníci, zaměstnaní na vojenských statcích." - Kostel je zachycen ještě na leteckém snímku z 9.10.1966, kdy měl i střechu. Dne 31.12.1969 zapálili kostel zřejmě opilí ruští vojáci, asi krátce poté byl zbořen. - Pozemek, na němž kostel stál, patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - Ves Velká Střelná byla zcela zbořena v roce 1970.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 1/2016

WGS84 souřadnice objektu: 49.668035°N, 17.492637°E

Komentáře

  • Kateřina Skalíková napsal 30.01.2009 12:04

    Kronika Libavska, J.Machala: Kostel sv.Mikuláše, který stál na hřbitově, je znám od r.1570. V r.1752 byl znovu vystavěn a r.1847 restaurován po požáru. Správa farnosti byla v Libavé, po třicetileté válce v Jestřabí. V r.1969 na Silvestra zapálili Rusi kostel, v tuto dobu byl již poškozen. Obec zanikla v r.1970. U křižovatky cest k bývalé obci, v těsné blízkosti bývalého kostela, postavili rodáci pěkný památník.

  • Michal Valenčík napsal 31.01.2009 20:55

    Informace doplněny, děkuji.