Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice

Poškozené (známka 340) zděné kostely

Druh stavby:

poutní kostel

Církev:

katolická

Parcela:

pozemková parcela č. 1

Kód katastrálního území:

693421, 990191, 930521, 930539, 930

Období devastace:

1945–1989

Důvod devastace:

vojenský prostor

Postaveno:

(15. století, 1582), 1682 - 1688, vysvěcen v květnu 1690

Poloha:

ve vsi

Má novou střechu a vnější fasádu. Stěny v interiéru poškozeny. Podlaha opravena. Téměř prázdný. Ohradní zeď má novou střechu, z vnější strany má novou, ještě nenatřenou omítku (původně byly podél ohradní zdi ambity). - Údajně již v 15. století zde stávala dřevěná kaple, zasvěcená sv. Jakubovi Většímu, vedle níž byla později postavena kaple sv. Anny, jež je poprvé zmíněna v listinných pramenech roku 1529. V roce 1582 poručil olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic kapli sv. Anny strhnout a na vlastní náklady nechal postavit novou kapli sv. Anny, jejíž oltář byl postaven na místě, kde měla být nalezena milostná soška sv. Anny. Biskup Pavlovský byl tedy prvním známým fundátorem Staré Vody a také prvním známým biskupem, který do Staré Vody osobně zavítal - novou kapli vysvětil na svátek sv. Anny dne 26.7.1582. Také olomoucký biskup František kardinál z Dietrichsteina byl ctitelem sošky sv. Matky Anny Starovodské, které se v letech 1601 a 1617 přišel poklonit. Rozhodl se obě stávající kaple spojit v jeden kostel, a ten opatřit důstojnými služebníky, tj. kněžími. Stačil však jen opatřit nějaký stavební materiál, zřídit vápencové lomy a cihelné pece, v dalším mu zabránila třicetiletá válka a nakonec i jeho smrt. Jeho úmysl však nezůstal zapomenut a jeho realizace se ujal biskup Karel z Lichtensteina-Castelkornu. Biskup Lichtenstein, pilný podporovatel úcty ke sv. Anně, si k realizaci celého díla si přizval Giovanniho Pietra Tencallu, císařského dvorního architekta, dozor nad stavebními pracemi měl Mathes Partsch z Kroměříže, provedení stavby kostela bylo zadáno Petru Techetovi z Budišova nad Budišovkou, ze zedníků je znám Michael Grohman z Města Libavé, tesařské práce prováděl místní mlynář-tesař Paul Geisler, po něm pak Tobias Körner, pokrývačské práce zajistil olomoucký pokrývač Václav Karafiát Suchomel. Jejich společným přičiněním byl v letech 1682 - 1688 vybudován na místě obou dosavadních kaplí (musely být postupně zbořeny) monumentální raně barokní kostel ještě s renesančními prvky zasvěcený sv. Jakubovi Většímu a sv. Anně. V roce 1691 pak byl kolem nového kostela vybudován i ambit. Konaly se zde české bohoslužby (pokud byly zároveň v kostele bohoslužby německé), slavil se svátek Božího Těla (proto v něm byly umístěny čtyři oltáře, ale také zpovědnice), chodba sloužila poutníkům jako ochrana proti dešti či slunci i jako noclehárna. Na stěnách byly zavěšeny obrazy jednotlivých zastavení křížové cesty a votivní obrazy a obrázky. Blízko kostela byla ještě za biskupova života téměř dokončena stavba kláštera s jeho rozlehlou zahradou. Biskup poručil, aby všechny obětní dary, které dosud náležely faráři libavskému, zůstaly starovodskému kostelu. Sám kostelu již dříve věnoval veškeré stavební dřevo, obrazy pro všechny tři oltáře, všechna paramenta každé barvy a další věci. V květnu roku 1690 biskup pověřil budišovského děkana P. Severina Františka Josefa Zeiskeho, aby nový kostel posvětil. Slavnostní vysvěcení provedl až dne 11.10.1705 olomoucký biskup Karel III. Josef princ Lotrinský, přímý nástupce Karla z Lichtensteina, za účasti světícího biskupa Františka Julia hraběte z Braidy a Ronseku. Tuto událost připomínala pamětní deska nade dveřmi kostela (již ve 30. letech 20. století byla podle fotografií odstraněna). - Do nového kostela byla mimo jiných cenností z původního kostela přenesena i soška sv. Anny, hlavní cíl všech poutníků. Šlo o necelých 25 cm vysokou, pravděpodobně gotickou polychromovanou sošku sv. Anny s dítětem - Ježíšem. Věřící ji nazývali sv. Matka Anna Starovodská. Naposledy byla tato milostná soška vystavena na litovelské pouti v roce 1949, od té doby je nezvěstná. Rám na skříňku, v níž byla soška umístěna, ulitý v roce 1770 z pěti kilogramů stříbra, zůstával ještě v 50. letech 20. století na svém místě. Desítky tisíc poutníků se každoročně přicházely poklonit této sošce, aby si na přímluvu sv. Anny vyprosili pomoc u Boha. Přicházeli také umýt své oči v posvátné vodě pramene Královské studánky a načerpat nových duševních sil. Poutě ve Staré Vodě začínaly o svátku sv. Floriána, tj. 4. května, poutní sezóna končila v polovině září. Kromě procesí z Olomouce, kde se pouť do Staré Vody postupně stala největším svátkem města, přicházela pěší procesí také z Opavy, Kroměříže, Nového Jičína, Příbora, Hlučína, Hranic, Krnova, Přerova, Lipníka nad Bečvou, Uničova, Litovle, Budišova nad Budišovkou, Fulneku, Oder, Potštátu, Bělotína, Vítkova, Drahotuší, Osoblahy, Dvorců, Moravského Berouna, Města Libavé, Spálova, Oseku, také z Ketře a Ratiboře (Kietrz a Racibórz, nyní Polsko) a z desítek vsí. Úctu sv. Anně projevoval a rozličné záslibné dary jí nosil nejen věřící lid, ale též církevní hodnostáři či osoby šlechtického stavu. Hlavními poutními dny byl svátek sv. Jakuba Většího (25. července) a spojený svátek sv. Anny a sv. Jáchyma (26. července). - Mírně severovýchodně orientovaný kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny je, zjednodušeně řečeno, vybudován na půdorysu pravidelného kříže (vnějšek) a protáhlého osmiúhelníku (vnitřek) se dvěma bočními mělkými kaplemi a dvouvěžovým průčelím. Nad centrální částí stavby je vysoká stanová střecha krytá břidlicí, nad presbytářem a sakristiemi jsou střechy sedlové a pultové. Kostel je téměř 40 m dlouhý a 26 m široký, uvnitř je 25 m vysoký, věže v průčelí jsou vysoké 50 m. Uvnitř kostela byly vybudovány dvě krypty; do nich bylo postupně umístěno 20 rakví s ostatky významných představitelů sousední piaristické koleje. V nikách na průčelí kostela jsou umístěny sochy sv. Jakuba Většího a sv. Anny Samotřetí od Andrease Alia, který je zároveň autorem všech kamenických prvků včetně oltářních mens. Kamenný erb nad hlavním vstupem patří biskupovi Karlu z Lichtensteina-Castelkornu, který rovněž níže nechal opatřit nápis Aere piorum, tj. Penězi zbožného lidu. Presbytář byl v letech 1765 - 1767 zvětšen, nevyhovoval totiž zvyšujícímu se počtu kněží, kteří v době poutí koncelebrovali mše svaté. Významnou úpravu kostel zaznamenal v letech 1855 - 1862, kdy byly při opravě střech původní věžní báně nahrazeny protáhlými jehlany s lucernami. - Hlavní i oba původní boční oltáře byly dle dohody biskupa Lichtensteina s Tencallou štukovány. Tyto práce prováděli Matteo Retz a některý z příslušníků italské rodiny Fontanů. Stříbrné svícny a stříbrný krucifix na hlavní oltář kostelu daroval biskup Lichtenstein. Obraz hlavního oltáře měl zhotovit významný římský malíř Luigi Garsi do svátku sv. Anny roku 1688. Když byly v roce 1858 obrazy z hlavního i bočních oltářů sundány, bylo zjištěno, že obraz hlavního oltáře Panna Maria přijímá dary od poutníků zhotovil kolem roku 1700 Carlo Passano. V roce 1964 ho ze Staré Vody do kroměřížského kostela Panny Marie, kde je dosud, odvezl ještě s jinými předměty děkan P. Jan Bartek. Obraz o rozměru 433 x 255 cm byl v minulosti několikrát renovován, naposled Karlem Benedíkem v roce 1995. Ve výklenku kaple na evangelní straně stál oltář sv. Jáchyma. Oltářní obraz s modlícími se sv. Annou a sv. Jáchymem, umístěný mezi dvěma dvojicemi sloupů, naznačoval předpověď narození Božího Syna, který, zavinutý do plen, byl zobrazen v hořejší části obrazu. Autorem námětu i díla byl poradce biskupa Karla z Lichtensteina-Castelkornu ve věcech ideových a ikonografických, olomoucký augustinián Antonín Martin Lublinský. Obraz se díky syrovosti novostavby brzy zničil, což piaristé zjistili již v roce 1690 a nechali obraz v srpnu 1691 - dubnu 1692 okopírovat Eliasem Finsterwalderem. Po stranách oltáře stály sochy církevních otců sv. Augustina a sv. Ambrože. Protějškový oltář sv. Josefa byl opatřen obrazem s idylickým výjevem, na kterém byla zobrazena Panna Marie peroucí v potoku prádlo, čemuž přihlížel sv. Josef. Tento obraz byl rovněž dílem Lublinského, jeho kopii též zhotovoval Finsterwalder. Po stranách oltáře stály sochy sv. Řehoře a sv. Jeronýma. Nový hlavní oltář a také nový boční oltář Obětování Panny Marie, které si piaristé pořídili v roce 1769, byly slavnostně posvěceny dne 21.10.1770, světitelem byl olomoucký světící biskup Jan Karel Leopold hrabě Scherffenberg. Tehdy již byl součástí hlavního oltáře i výše zmíněný stříbrný rám skříňky, do které se vkládala oblékaná milostná soška sv. Matky Anny Starovodské. Před dvojicemi mramorově štukovaných sloupů, rozmístěných po obou stranách oltáře, stály na konzolách sochy (zleva) sv. Judy Tadeáše, sv. Jana Křtitele, krále Eduarda, krále Davida, sv. Jana Evangelisty a sv. Jakuba Většího. V roce 1869 je bílou a zlatou barvou polychromoval Gustav Přeček, malíř kostelů z Olomouce. Nejmladší oltář v kostele, boční oltář Obětování Panny Marie, byl opatřen obrazem odpovídajícím jeho zasvěcení, ve vrcholu byla umístěna socha sv. Pavla, po stranách sochy archandělů sv. Rafaela a sv. Michaela. I tento oltářní obraz byl nahrazen kopií. Jako památka na původní oltář zakladatele řádu sv. Josefa Kalasánského (zřízený roku 1753), byl na oltářní mense vystaven i jeho obraz, namalovaný neznámým malířem v roce 1773. Modelem mu tehdy stáli blíže neuvedený starovodský piarista a dva místní žáci. Druhý obraz sv. Josefa Kalasanského, pořízený v Kroměříži roku 1768, zdobil domácí kapli protější piaristické koleje. Oltář byl restaurován v roce 1914. Na konzole mezi oltářem Obětování Panny Marie a oratoří stála socha sv. Judy Tadeáše, který protějškovou sochu neměl. V roce 1894 žádali piaristé konzistoř o povolení postavit na bočních oltářích tehdy oblíbené (ač umělecky nevalné) sochy Panny Marie (postavena na oltář sv. Josefa) a Božského srdce Páně (na oltáři sv. Jáchyma), což se také stalo. Takto byly boční oltáře i přejmenovány. Celý kostel byl bohatě vyzdoben štukovými anděly, rouškami s festony, vavřínovými listy, palmovými ratolestmi a akantovými rozvilinami. Ve středu klenby hlavní lodi je zobrazen výjev Apoteózy sv. Anny, sv. Jakuba Většího a sv. Jáchyma, jehož autorem je snad římský malíř Giovanni Carlone (Joan Carlin), který údajně ve Staré Vodě pracoval na nějakém blíže nespecifikovaném obraze před srpnem roku 1688. Stěny klenby vymaloval Josef Kristen v roce 1875 freskami s náměty ze života Panny Marie (Zvěstování Páně, Navštívení Panny Marie, Útěk do Egypta a Dvanáctiletý Ježíš v chrámě). Strop lodi odděluje jeden metr široká římsa s bohatou štukovou výzdobou, pod ní se nacházejí čtyři fresky tehdy známých světadílů (Evropa, Asie, Afrika a Amerika) s nápisy ARBOR OLYMPI / NEMINI NEGAT / NESCIA LUTI / ARCET ET ABIGIT, tj. Strom Olympu / Nikomu neodpírá / Neznalá špíny / Zapuzuje a odhání. Hesla vyjadřují důvody a rozšíření úcty sv. Anny, první písmena dávají jméno ANNA. Pravděpodobným autorem fresek je Carlo Passano. Fresky čtyř evangelistů umístěné níže namaloval v roce 1796 za peníze z odkazu Barbory Winklerové z Olomouce fulnecký malíř Johann Georg Fröml. Stěny presbytáře byly opatřeny mramorovým štukem, jeho klenbu zdobila freska sv. Anna uctívá Vítězného Krista od Johana Kleina z roku 1767, ve štukovém rámu na klenbě jsou fragmenty fresky Obětování Ježíše v chrámě. V lunetě na pravé straně byla znázorněna Smrt sv. Anny, na protější straně pravděpodobně Smrt sv. Jáchyma, na klenebních polích přístavby presbytáře jsou fresky s námětem Oslavy sv. Anny a Oslavy sv. Jáchyma, dnes již značně poškozené, všechny od neznámého autora. Presbytář byl dlážděn bílým a červeným mramorem, loď kostela šedým pískovcem a břidlicí. Levá sakristie sloužila svému účelu, z ní se vycházelo točitými schody na kazatelnu a do oratoře, kde se uchovávala drahocenná mešní roucha. Do hrobky pod ní byli v letech 1691 - 1709 pochováváni zemřelí piarističtí kněží. V pravé sakristii byl Boží hrob, darovaný roku 1873 olomouckým měšťanem Eduardem Zbitkem, v oratoři nad ní (tzv. pokladnici) byl vystaven asi 75 cm dlouhý zbytek vrby, na kterém kdysi byla nalezena milostná soška a dále drahocenné kostelní a votivní předměty. Oratoře vystupující do presbytáře byly chráněny umělecky zpracovanými mřížemi, na kterých pravděpodobně pracovali kováři Andreas Schwantzer a Petr Adam. Na klenbě kaple lze ještě rozeznat fresku Narození Páně. Bohatě zdobená kazatelna na evangelní stěně, provedená dle Tencallova návrhu, byla později přemístěna blíže k presbytáři, proto ji v červenci roku 1771 zdobili malíři a štafíři. Ve vrcholu byla postavena socha sv. Petra. Při nedávných rekonstrukčních pracích byla snaha kazatelnu obnovit, ale nakonec byla odstraněna. Zpovědnic byl v různých dobách různý počet, při návalu poutníků se zpovídalo i v ambitu. Také kostelní lavice včetně jejich kapacity se během let měnily. První starovodský farář, rektor koleje P. Joachim a s. Anna, nechal pořídit křtitelnici, která pak stávala po pravé straně přední části lodi. Její podstavec zhotovil budišovský stolař Plewan, cínovou nádobu olomoucký cínař Johann Georg Haan, skupinu Křtu Páně na víku křtitelnice vyřezal řezbář Glamant z blízkých Starých Oldřůvek a štafírskou práci provedl Antonín Freml. Poblíž vchodu bývala též umístěna dřevěná pokladnička, kterou nad hlavou zvedal barokní polychromovaný andílek. Za schránou pro dary byla deska s malbou sv. Matky Anny Starovodské; právě toto zobrazení pravděpodobně nejvíce odpovídalo skutečné podobě milostné sošky. Níže po stranách figury byly v kartuších držených andílky nápisy v německém a českém jazyce: Laskavé dary k obnovení chrámu Páně. Celá pokladnička mohla být vysoká až půldruhého metru, bohužel byla zničena již před rokem 1964. Původní kostelní okna z roku 1687, pro něž se dováželo sklo na saních z Mnichova u Vrbna a na místě se spojovalo olovem, byla nahrazena ve 30. letech 20. století. V každém piaristickém kostele i klášteře bývala kopie obrazu tzv. Panny Marie Římské, resp. Alma Mater Bonorum Studiorum Scholarum Piarum Regina, jehož prototyp je vystaven v Římě v řádovém kostele sv. Pantaleona. Oba starovodské obrazy Panny Marie Římské byly dílem Eliase Finsterwaldera, jeden z nich je deponován v rezidenci premonstrátů na Svatém Kopečku. Dalším obrazem byl tzv. velkopáteční obraz s námětem Ukřižovaného Krista, který býval součástí inventáře každého kostela. Pro starovodský kostel ho v roce 1824 namaloval místní kněz P. Florentius Vybíral, malíř Josef Kristen zakrátko obraz restauroval. - Na kůr a do věží se přicházelo točitými schody. Positiv z dílny kroměřížského mistra Jakuba Antonína Casparida starovodskému kostelu daroval v roce 1690 biskup Karel z Lichtensteina-Castelkornu. Positiv byl zdoben malbami Godefrieda Heriberta. Až v roce 1714 dodal do kostela první varhany olomoucký varhanář Anton Georg Schack. Tyto varhany opravovali varhanáři pracující v okolí, např. roku 1792 Franz Schwarz z blízkého Města Libavé a v roce 1842 Florian Geisler, varhanář z Údolné. Schackův nástroj byl v roce 1903 nahrazen moderním čtyřiadvacetirejstříkovým nástrojem firmy Rieger v Krnově, jehož nárys i dispozici navrhl olomoucký dómský varhaník Josef Nešvera. Tyto varhany odvezl v roce 1955 litovelský kronikář Ing. Karel Obšil do kostela sv. Filipa a Jakuba v Litovli, kde jsou dosud. Na základě žádosti z roku 1791 byl kůr rozšířen, jeho dosavadní rovná linie byla zaoblena a ozdobena olomouckým štukatérem Böhnertem, sochařskou výzdobu na něm provedl Nikodem Widemann. - Počet zvonů na obou věžích se také průběžně měnil. Ty, které byly pořizovány pro starovodský kostel, bývaly zasvěceny nejčastěji patronům kostela. Nejstarší zvon pocházel ze staré kaple sv. Anny, další tři zvony přidal roku 1688 biskup Lichtenstein. V roce 1787 přišel příkaz gubernia, že mohou být z Olomouce odebrány dva zvony ze zrušených olomouckých kostelů sv. Petra (Mistr Václav, 1485) a sv. Blažeje (Franz Ilenfeld, 1552), což se také stalo. Některé zvony byly zrekvírovány v průběhu obou světových válek. Na pravé věži se nacházely masivní železné hodiny se čtvrthodinovým a hodinovým bitím, zhotovené roku 1729 v Uherském Brodě, jejichž číselník s příslušenstvím byl na jihozápadní a jihovýchodní straně. Toto byly již druhé hodiny v pořadí. Při rekonstrukci kostela v 90. letech 20. století se na věže kostela nevrátily ani hodiny ani zvony. V plánu tehdy pravděpodobně nebylo ani pozlacení obou patriarších křížů na věžích. - Stará Voda se stala samostatnou farností dne 1.1.1785, do té doby patřila pod správu farního úřadu ve Městě Libavé. - Dne 4.5.1945 do Staré Vody dorazila ruská armáda; v kostele nastalo rabování, svatostánek Rusové vypáčili, stejně jako kryptu. Cenné kostelní věci, psací stroj aj. obláti před příchodem fronty zazdili jednak pod schodištěm a také mimo ves. Počítali více s nebezpečím ohně, než s pleněním. Úkryt dne 25.5.1945 vyzradila Rusům zajatá Ukrajinka, která byla služebnou v útulku pro přestárlé. Rusové si všechny věci odnesli. Následující den ruští vojáci, kteří se již vraceli zpět, požadovali další církevní předměty; P. J. Zwerenz jim pod hrozbou střelby odevzdal ještě dva kalichy, ciborium a všechny patény. Vláda dne 17.9.1946 rozhodla o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (dnešní vojenský újezd Libavá), do něhož byla zahrnuta i ves Stará Voda. Znamenalo to nucené vysídlení všech obyvatel a následnou likvidaci celé vsi. - Informace o vzniku vojenského tábora pronikla rychle na veřejnost. Již dne 24.10.1946 prosil farář v Novém Hrozenkově P. Augustin Spurný olomouckou konzistoř o sdělení, „co je pravdy na tom, že v pohraničí se vyklizuje z vojenských důvodů větší počet obcí, jako Město Libavá, Jestřabí a podobně“. Chtěl se vypravit do „pohraničí a nějakým způsobem si zajistit kostelní zařízení.“ Možnost přesunů doporučil konzistoři na žádost P. A. Spurného budišovský děkan a libavský farář P. Karel Kolsdorf již dne 6.11.1946. Mezi kostely, které budou zrušeny a likvidovány uvedl i kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě. P. Spurný byl následující den, tj. 7.11.1946, konzistoří zplnomocněn k zajištění církevního majetku ve vysídlované oblasti. Konzistoři se opět připomenul dne 20.11.1946 - tehdy prosil o to, aby měl jako první právo na jmenované předměty, z nichž ze Staré Vody byly uvedeny věžní hodiny a „o jiné kousky, jako obraz apod.“. Ještě týž den dostal povolení k zajištění hodin. Rok 1947 byl v přesunu církevního majetku z kostelů a kaplí na Libavsku do vnitrozemí ve znamení vysoké aktivity. Méně se v tomto ohledu dělo ve Staré Vodě, jejíž kostel hodlala armáda využívat pro vojenskou duchovní správu. Na olomouckou konzistoř se dne 27.1.1947 obrátil římsko-katolický městský farní úřad u Blahoslavené Panny Marie v Kroměříži se žádostí o pokyn, zda je možno i nadále konat procesí do Staré Vody, zda vůbec mají být ještě konány svatoanenské poutě a kam a zda mají být Kroměřížskými odvezeny sochy, které ve Staré Vodě poutníci z Kroměříže postavili. Jednalo se zejména o kamennou sochu sv. Anny z roku 1893 a její repliku z roku 1922, které byly postupně postaveny na Anenském kopci nad Starou Vodou. Svůj dotaz zopakoval farní úřad ještě dne 22.3.1947, ač mu bylo již dne 10.3.1947 konzistoří odpovězeno v tom smyslu, že poutě přestanou, jelikož se starovodský kostel ocitl ve vyklizené oblasti a duchovní správa se tam nevykonává. Zájem o sochy měl oznámit konzistoři, což ostatně již provedl. K jejich transferu však tehdy ještě nedošlo. K budoucnosti kostela a kláštera ve Staré Vodě se konečně dne 15.5.1947 vyjádřilo ve svém dopise Ústřednímu ředitelství arcibiskupských statků Ministerstvo národní obrany (MNO): „Kostel ve Staré Vodě bude nadále sloužit svým účelům jako poutní místo, proto ze strany vojenské správy není námitek, aby se pokračovalo v zajišťovacích a opravných pracích, neboť klášter jako historická památka zůstane zachován, ale neobydlen.“ Proto konzistoř na dopis Kroměřížských z 22.3.1947 reagovala ještě jednou, a to dne 16.6.1947 takto: „K tamnímu podání sdělujeme, že kostel ve Staré Vodě i s okolím bude zachován, takže církevnímu majetku v této oblasti nehrozí nebezpečí. Není proto třeba odvážeti tento majetek jinam. Podle ústního sdělení budou i pouti k sv. Anně dovoleny.“ Následně prof. P. František Černý podal konzistoři dne 31.7.1947 zprávu o provedené pouti Kroměřížských do Staré Vody. Přesto přesun církevního majetku, i když zdaleka ne v takové míře, jako tomu bylo u jiných kostelů Libavska, pokračoval. Farnímu a poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Hrabyni byly ze Staré Vody dne 18.5.1947 přiděleny zpovědnice, komže a rochety pro ministranty a kostelníka, alby a rochety kněžské, oltářní plachty a věžní hodiny. Dne 16.6.1947 vyzvala konzistoř farní úřad v Hrabyni, aby si přijel pro dvě těžké zpovědnice, z nichž jedna byla velmi poškozená, o hodinách se měly dohodnout podrobnosti, ovšem dne 22.9.1947 byly ještě tyto přichystané a neodebrané věci na konzistoři. Dalším místem, kde skončily některé předměty ze Staré Vody, byl farní úřad v Moravském Berouně. Dne 24.7.1947 sdělil Místní národní výbor ve Městě Libavá Ústřednímu ředitelství arcibiskupských statků, že ves Stará Voda byla úplně vysídlena pro vojenské účely a konfiskovaný majetek je pod dozorem vojenské správy. Nicméně do Staré Vody přijelo na svatoanenskou pouť množství poutníků. V roce 1948 se na svátek sv. Anny ve Staré Vodě opět očekávali poutníci, vojáci proto vyzdobili kapli sv. Anny nad Královskou studánkou a postavili před kostel slavobránu. Major František Dvořák dal na příkaz majora duchovní služby P. Josefa Macíka vybrat pokladničky v kostele. Potom se mjr. Dvořák dotazoval Msgre Jana Nepomuka Lochmanna, probošta kostela sv. Mořice v Olomouci, jak má s vybranými penězi (10.113,- Kčs) naložit. Doporučoval, aby byl z této částky zakoupen materiál potřebný na rekonstrukci kaple u Královské studánky a na některé opravy v kostele. P. Lochmann postoupil dne 28.7.1948 Dvořákovu zprávu arcibiskupovi Josefu Karlu Matochovi a dodal: „Pan major je toho mínění, že pouti k sv. Anně budou vojenskými úřady i v příštích letech povolovány a proto prosí, aby každý rok byla první pouť k sv. Anně církevním úřadem vojenskému úřadu aspoň tři týdny předem hlášena, aby vojsko mohlo zavčas všechno pro pouť připraviti a upraviti.“ Na svátek Panny Marie 8. září chodívala do Staré Vody tradiční pouť z Litovle, v roce 1948 byl příjezd poutníků povolen pouze nákladními automobily. Cenná je informace Aloise Köhlera z Litovle, který vzpomínal, že v kostele ve Staré Vodě nebylo v září 1948 již nic z mešních potřeb a svícny byly bez svíček. Milostná soška sv. Anny s Ježíškem a vše ostatní bylo tehdy ještě na svých místech. Rovněž v roce 1949 se ještě o svátku sv. Anny konala pouť do Staré Vody. Dne 10.7.1950 zaslal správce vojenského újezdu Libavá major Bedřich Vilím arcibiskupské konzistoři v Olomouci a také církevním oddělením Krajského národního výboru (KNV) v Olomouci a Jednotného národního výboru (JNV) v Olomouci informaci ve věci povolení poutě do Staré Vody. Upozornil, že pouť bude povolena „na den 23. červenec. Na jiný den pouť povolená nebude. Bratrstva sv. Anny, která si podala žádost, byla již uvědoměna a sděleny podmínky. Domnívám se, že by bylo záhodno vhodným způsobem jednotlivá bratrstva na vše upozorniti, aby nedošlo k nedorozumění.“ - Dne 3.8.1950 informoval újezdní správce mjr. Bedřich Vilím na poradě se zástupci KNV Olomouc a dotčených Okresních národních výborů (ONV), že v rámci vojenského újezdu Libavá má civilní obyvatelstvo mělo zůstat částečně jen ve vsích Město Libavá, Stará Voda, Rudoltovice, Luboměř pod Strážnou a Kozlov a že "z kostelů má být zachován kostel ve Městě Libavá, ve Staré Vodě (jedná se o historickou památku s cennými varhanami), ve Velké Střelné a kaple v Kozlově. Tuto otázku nutno však ještě projednati v dohodě s vojenskou duchovní správou, jakož i rovněž otázku zachování, příp. zboření ostatních kostelů na území újezdu.“ Dne 24.4.1951 navštívil újezd krajský církevní tajemník Ladislav Horák, přičemž uskutečnil také příslušná jednání s újezdním správcem Vilímem. O stavu kostelů podal následujícího dne zprávu paní Hradecké z Náboženského fondu v Praze a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také přednostovi I. odboru Státního úřadu pro věci církevní panu Ekartovi. Staré Vody se týká následující pasáž: „Poutní místo sv. Anny. Kostel barokní, zvenčí zachovalý. Vnitřek kostela nádherně barokní, chráněný Památkovým úřadem, dosud ve velmi dobrém stavu. Má hlavní oltář a tři boční, bohatě zdobené, překrásná a vzácná křtitelnice. Jinak vnitřek úplně vybavený, sakristie vybavená skříněmi, potřeby z části odvezeny na fary. Kostel má zvony i hodiny. Je obklopen ambity, které jsou rovněž zachovalé. V levých ambitech jsou tři kaple, z části vybavené a nově zbudované. Toto poutní místo je vyhledávané a ještě vloni vojenská správa povolila v hlavní den přechod poutníkům. Krajský církevní tajemník i újezdní správce se shodují v tom, že převezení vybavení kostela by bylo technicky neproveditelné a již také proto, že kostel je pod dozorem Památkového úřadu. Doporučujeme proto, aby Náboženský fond neprodleně zahájil jednání s Památkovým úřadem o dalším osudu kostela. Současně podotýkám, že újezdní správa se nikterak nestaví proti tomu, aby kostel pro svou historickou cenu byl zachován, ovšem že i za toho předpokladu, že v roce 1952 bude nutno na něm provést nejnutnější opravy. V blízkém lese je ještě kaple sv. Anny s pramenem vody, zachovalá, která již nemá oné hodnoty kostela. Naproti kostela stojí vyhořelý klášter oblátů P. Marie, s historicky cenným klenutím. Před klášterem stojí čtyři sochy, zachovalé, údajně též chráněné Památkovým úřadem. Obec je neosídlená, cenné kostelní památky jsou vojenskou správou zajištěny.“ Do rozhodování o zachování kostela ve Staré Vodě se vložila i Národní fronta, odkud přišla dne 3.5.1951 zpráva adresovaná krajskému církevnímu tajemníkovi: „Z rozhodnutí s. Knotteho nesmí se použíti na provedení likvidace církevních objektů ve voj. újezdu Libavá peněžních prostředků z odprodaného inventáře ze semináře. Bude vyplacena záloha na výdaje. Pokud se týče kostela sv. Anny ve Staré Vodě, souhlasí státní úřad pro věci církevní se zachováním pro jeho historickou cenu.“ Státní úřad pro věci církevní sdělil dne 15.6.1951 krajskému církevnímu tajemníkovi, že bylo jednáno se zástupcem Státního památkového úřadu ohledně kostela ve Staré Vodě. Památkový úřad se postavil za zachování kostela pro jeho velkou historickou cenu a slíbil projednat podrobnosti přímo s vojenským újezdním správcem v Libavé. Nicméně všechny pouti ke kostelu ve Staré Vodě byly v roce 1951 poprvé zakázány. Zmínka o Staré Vodě je také v plánu údržby církevních staveb v působnosti JNV Olomouc pro léta 1950 - 1954 ze dne 24.5.1951, kdy je u ní uvedena částka jeden milion. K plánu je přiložen nedatovaný koncept tohoto znění: „Stará Voda. Oprava fasády, střechy, okna 900.000,- Kčs, různé řemeslné práce 100.000,- Kčs, součet 1,000.000,- Kčs“. V návrhu směrných čísel pro investice a údržbu na rok 1952 ze dne 30.5.1951 je opět Stará Voda uvedena s požadavkem stejné částky. V následujících letech již v obdobných přehledech nebyla uvedena. Na dotaz Státního památkového úřadu v Praze reagoval dne 23.8.1951 újezdní správce Bedřich Vilím následovně: „Není mi nic známo o tom, že se jedná o vyklizení kostela ve Staré Vodě. Před časem zde byla komise, které se zúčastnil i zástupce Státního úřadu církevního v Praze. Tato komise prohlásila, že kostel bude udržován a opravován jako vzácná barokní památka. Dokonce byla nezávazně vyslovena částka, která by měla být na opravu kostela věnována. Uvítal bych opravdu návštěvu zástupce vašeho úřadu, aby bylo ve věci jasno. Jest ovšem samozřejmé, že by kostela nebylo - vzhledem ku zdejším poměrům - k bohoslužebným účelům takřka vůbec používáno. Naproti kostelu je vypálený klášter, u něho jsou sochy, které jsou (ovšem podle mého laického úsudku) umělecky cenné a bylo by velmi dobré je zachránit. Kostel sám není v nejhorším stavu, ale má-li zůstat zachován, jest bezpodmínečně nutné provésti opravu klenby presbytáře, která jest prasklá. Kaple v ambitech nejsou nějak cenné, avšak vše tvoří spolu nerozlučný celek. Kaple u tzv. Královské studánky jest umělecky bezcenná.“ V tehdejší době za odvážný se dá považovat dotaz Římskokatolického farního úřadu v Domašově nad Bystřicí, na který dne 17.4.1952 dubna Újezdní úřad vojenského újezdu Libavá odpověděl, že „poutní zájezd do Staré Vody ze zásadních důvodů nelze povoliti. Toto vezměte laskavě na vědomí.“ Podepsán zástupce správce újezdu. Podle jednoho z pamětníků v roce 1954 již dřevěný misijní kříž s korpusem Krista z plechu, který stával u kostela, ležel povalen na zemi, zatímco čtyři kamenné sochy u kláštera ještě stály. Dne 30.8.1954 vydal KNV v Olomouci rozhodnutí o tom, že zvony ze Staré Vody, pocházející původně z olomouckých kostelů sv. Petra a sv. Blažeje, dostane proboštský chrám sv. Mořice v Olomouci. Zvony proto byly ve Staré Vodě demontovány a ve dnech 16.-17.9.1954 odvezeny firmou Kovolit n. p. Modřice, závod 02 Česká u Brna, která jim měla upravit koruny. V následujícím roce ale byla rozhodnutím Ministerstva kultury ČSR oprava starovodských zvonů odvolána a v červenci 1955 konzistoř rozhodla o jejich transferu do Hradčovic a Přerova. Zvon určený pro Hradčovice nakonec skončil v Červené Lhotě na Třebíčsku. V roce 1955 byly přemístěny varhany ze starovodského kostela přemístěny do kostela sv. Filipa a Jakuba v Litovli. Stalo se tak zásluhou Dr. Ing. Karla Obšila, kronikáře města Litovle, jemuž při převozu asistoval olomoucký organolog Doc. Zdeněk Fridrich. Doc. Fridrich později sdělil, že v době jeho tehdejší návštěvy bylo ve starovodském kostele vše na svém místě, ale že jistý pplk. Novák rozkázal starovodský kostel rozstřílet, což se naštěstí nakonec nestalo. Podle sdělení dalšího svědka se v roce 1956 „ve Staré Vodě pásl dobytek. Krávy byly ustájeny pod kolnou, pastevci nocovali v domech. Některé domy byly v dezolátním stavu, některé již zbořeny. Kostel byl uzamčený, ambity narušené. Drobné věci z ambitů byly pryč“. Při prohlídce kostela vykonané dne 14.6.1956 byly zjištěny tyto závady: „Celý objekt není vůbec zajištěn proti vniknutí cizí osoby. Dveře jsou zpuchřelé a zčásti rozbité, okna poškozená, vnitřní zařízení a výzdoba kostela poškozeny a zčásti rozkradeny, nástěnný obraz vlevo od hlavního vchodu zničen vodou, která prosakuje zdivem z utrženého okapového svodu. Okapové svody jsou zcizeny, chybí od spodu do výšky 5 - 15 m a proto stéká při dešti voda po fasádě, přičemž hrozí zničení dalších cenných nástěnných maleb, sochařských a řezbářských prací. Bleskosvodné lano jest rovněž přerušeno (ukradeno), přičemž hrozí zničení celého kostela požárem od blesku. Velký obraz na bočním oltáři je propíchnut a menší na oltáři vyříznut a ukraden. Kámen uzavírající vchod do hrobky je poškozen a odvalen. Chybějící okapové svody a ucpaná kanalizace zapříčiňují podmokávání a usedání obvodového zdiva presbytáře přičemž se tvoří svislé trhliny na stěnách až 15 mm široké. Tyto závady jest nutno urychleně odstraniti aby nedošlo ke zničení státem chráněné památky.“ Kolem roku 1960 byl ve starovodském kostele ustájen dobytek. V roce 1961 se nový správce vojenského újezdu pplk. Rajnold Miškář dohodl s velitelem vojenského výcvikového prostoru Libavá pplk. Balcaříkem, aby se ze starovodského kostela zřídilo muniční skladiště, k čemuž skutečně došlo. Z toho důvodu byl vnitřek kostela uveden „do pořádku“, byla opravena zeď ambitu a brána. Areál byl hlídaný a nedocházelo tak k další devastaci. Nicméně již v roce 1962 byl sklad munice v kostele zrušen, ostraha rovněž. Devastace areálu proto pokračovala. Dne 5.2.1963 správce újezdu Miškář požádal Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správu (KVUSS) v Olomouci, aby přímým jednáním s ONV v Olomouci rozhodla, „zda je kostel nutné vést jako památku“, tj. kostel ponechat či likvidovat. Na obranu kostela se v dubnu 1963 postavila komise složená ze zástupců Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP) v Ostravě a okresního konzervátora památkové péče, která učinila závěr, že bude o stavu a situaci ve Staré Vodě informovat Státní ústav památkové péče a ochrany přírody a také Ministerstvo školství a kultury ČSR. Koncem května 1963 proto KVUSS v Olomouci vyzvala Miškáře ke zdůvodnění vyjmutí kostela z památkové péče. Žádané zdůvodnění zaslal Miškář KVUSS až dne 20.1.1964 a již 13.5.1964 znovu požádal KVUSS o vyjmutí kostela ze seznamu památek. Vojenská správa mu dne 23.5.1964 sdělila, že se kostel nepodařilo vyjmout ze seznamu památek a záležitost bude nutno znovu projednat. V říjnu 1964 jednal děkanský farní úřad v Kroměříži, resp. jeho děkan P. Jan Bartek, s pplk. Miškářem o převezení kamenné sochy sv. Anny, stojící na v kapli mezi Městem Libavá a Starou Vodou, do Kroměříže. Transfer sochy se skutečně realizoval a při té příležitosti P. J. Bartek odvezl i oltářní obraz. z kostela. Svoji snahu zbavit kostel památkové ochrany musel správce újezdu Miškář obhájit před MNO ČSR. V dopise ze dne 23.11.1964 mj. sdělil, že kostel je „v dezolátním stavu, z vnitřku úplně poničený s vytrhanými podlahami a trhavinami roztrženým oltářem. Vnitřní výzdoba (obrazy, sochy a jiné zařízení jako zpovědnice, varhany apod. úplně zničená rozbitím a spálením. Osada Stará Voda je již zdemolovaná a při výcviku vojsk a při pasení dobytka by docházelo pro nedostatek vojáků i občanských zaměstnanců nadále k dalšímu ničení. Hlídání objektu není možné. V dalším se znovu pokusím o to, aby budova byla vyňata ze seznamu památek.“ Jisté je, že mezi roky 1959 a 1964, došlo ke značnému zničení vybavení kostela, na místě zůstaly jen pevné části výbavy, tj. architektura hlavního oltáře a oltáře Obětování P. Marie a kazatelna, na zemi byla hromada materiálu. Miškář poté jednal s OV KSČ, resp. s jeho tajemníkem pro zemědělství Ing. Kneiplem, zda by mohl být kostel využít jako sklad obilí. V roce 1964 se také konal ve starovodském kostele důstojnický ples. Dne 30.7.1966 požádala olomoucká kapitulní konzistoř správu VÚ Libavá o povolení „odvozu zbytků soch od hlavního oltáře ve Staré Vodě, které jsou naházeny v rohovém ambitu. Jedná se o velmi poškozené barokní plastiky od Ondřeje Steinmetze z r. 1686. Odvoz by provedl administrátor ř.k. farního úřadu v Budišově n. Bud.“ Přes další korespondenci v této věci k odvozu soch nedošlo a ty byly v následujících letech zničeny. Komise složená ze zástupců KVUSS a vojenského újezdu po prohlídce kostela dne 22.9.1967 konstatovala, že břidlicová krytina je značně poškozená, do objektu zatéká, místy scházejí a místy jsou poškozeny okapové roury, zdivo je podmáčené, v celém objektu jsou rozbitá okna, chybějí dveře hlavního vchodu. Naproti tomu bylo zjištěno, že interiér kostela je v poměrně dobrém stavu až na místy vytrhanou dlažbu. Vnitřní výzdoba však chyběla. Náklady na opravu byly odhadnuty na asi 300.000,- Kčs. Kostel byl pro vojenské účely nevyužitelný a jeho vyčlenění z vojenského prostoru nereálné, nevojenské složky neměly o jeho využití zájem (např. jako sklad obilí apod.). Proto se komise usnesla doporučit převedení užívání kostela na některou civilní složku nebo opravit objekt nákladem vojenské správy a zajistit jeho střežení a udržování. Komise dále došla k závěru, že by nebylo účelné navrhnout vyjmutí kostela ze seznamu památek a tím připustit možnost jeho demolice. Náčelník KVUSS v Olomouci pplk. Ing. Vlastimil Sobotka dne 29.9.1967 o stavu kostela informoval MNO ČSR: „Protože složky ONV trvají na zachování této chráněné památky a na její opravě, bylo dohodnuto provést alespoň její konzervaci. Podle mého názoru je třeba na kostele urychleně opravit krytinu v nejbližší době. Současně je třeba nejpozději od 1.11.1967 zajistit střežení tohoto objektu. Dále pokládám za správné, aby kostel byl využíván vojenskou správou jako sklad. V případě, že nebudou splněna výše uvedená opatření, dojde k úplnému zničení objektu. Názor na zrušení památky ze strany civilního sektoru je negativní.“ MNO ČSSR ale reagovalo tak, že dne 19.5.1969 požádalo Ministerstvo kultury ČSR o upuštění od památkové ochrany starovodského kostela. Nový správce vojenského újezdu pplk. Bedřich Paťorek, který se hned od počátku snažil kostel zlikvidovat. Začal klášterem - dne 5.6.1969 nařídil příslušníkům vojenského útvaru 1853 Prostějov odstřelit zbytky obvodového zdiva, které už bylo zčásti zcela zbořené, zachovány byly jen jeho části. Při odstřelu došlo ke značnému poškození zdiva a střechy ambitů, která byla ještě tehdy pokryta šindelem, byla urvána okapová roura v délce 7 m, poškozena krytina na střeše lodi kostela, uvnitř kostela spadla omítka i fasáda v boční kapli i s dosud zachovanými freskami. O pár dní později, dne 11.6.1969 napsal pplk. Paťorek MNO ČSSR: „Na území vojenského újezdu Libavá jsou ve seznamu nemovitých kulturních památek kostel ve Staré Vodě a zřícenina hradu Hluboký u Nepřívaz. Doporučuji, aby zřícenina hradu byla ponechána jako kulturní památka, která si nevyžaduje náklady na údržbu. Doporučuji však, aby poutní kostel ve Staré Vodě byl vyjmut ze seznamu kulturních památek, a to z těchto důvodů: tento kostel již při mém nástupu do funkce újezdního správce v r. 1968 byl v dezolátním stavu, vevnitř poničený, s vytrhanými podlahami a trhavinou roztrženým oltářem. Vnitřní zařízení schází. Na celém objektu včetně Křížové cesty je břidlicová krytina, která je značně poškozena, takže do objektu zatéká, což má za následek poškozování zdiva a dřevěných konstrukcí. Současně oplechování hlavní okapové roury na žlabu jsou místy a většinou schází, takže dochází k značnému zamáčení zdiva. V celém objektu jsou rozbitá okna, dřevěné okenice schází a zároveň chybí vchodové dveře. Tento stav vznikl postupně, neboť během posledních desíti let objekt nebyl využíván a střežen. Pro konzervaci, aby nedocházelo k dalším škodám, je třeba opravit krytinu, vyměnit a doplnit okapové roury, zabednit okenice.“ A dále: „V současném období je vojenský výcvikový prostor intenzívně využíván ve dne i v noci našimi i spojeneckými vojsky. V průběhu měsíce jsou volné pouze neděle. Není možno zabezpečit, aby některý národní podnik mohl provádět nerušenou rekonstrukci tohoto objektu. Současný stav tohoto objektu je ve velmi vážném stavu a nedojde-li urychleně k rekonstrukci, která si vyžádá značné finanční náklady, dostane se objekt do havarijního stavu. V případě, že by se podařilo provést rekonstrukci tohoto objektu, vznikne další, dosud neřešitelný problém, a to se střežením objektu. Velitel VVP nemá v současné době možnost zabezpečit tento úkol. I přesto, že kostel ve Staré Vodě má svou hodnotu jako historická památka, je nutno zvážit, zda-li bude účelné provést rekonstrukci této památky, která si vyžádá značné finanční náklady, zda-li budeme schopni zabezpečit organizaci, která by nerušeně mohla rekonstrukci provést a zda-li budeme v dalším období schopni udržet hodnotu této historické památky. Předem je nutno říci, že nebude-li zabezpečeno střežení objektu po jeho rekonstrukci, v krátké době se dostane do podobného stavu v jakém je dnes. Navrhuji vyjmutí historické památky kostela ve Staré Vodě, poř. č. 168, ze seznamu historických a kulturních památek. Žádáme Vás, abyste můj návrh dle vašich možností podpořili.“ Stejný den Paťorek zaslal žádost o vyjmutí kostela ze seznamu kulturních památek také KVUSS v Olomouci. Ministerstvo kultury ČSR ovšem žádosti MNO ČSSR z dne 19.5.1969 na upuštění od památkové ochrany starovodského kostela rozhodnutím ze dne 11.8.1969 nevyhovělo a trvalo jednoznačně na jeho další ochraně. Správce újezdu Paťorek se tedy dne 12.11.1969 obrátil na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře, žádal ho o pomoc při zabezpečení střežení. Kostel nabízel jako skladiště techniky pro Československou či Sovětskou armádu. Mj. napsal: „Kostel v současné době nikdo nestřeží a je vážné nebezpečí, že cvičící jednotky v prostoru budou tento objekt neustále poškozovat.“ MNO ČSSR se ovšem rozhodlo kostel zbořit a dne 6.1.1971 vyvolalo jednání s památkáři a dalším orgány a pověřilo správce Paťorka, aby projednal vyjmutí kostela ze seznamu kulturních památek. Při jednání ve Staré Vodě bylo zjištěno, že kostel není uzavřen ani střežen, vojenskou správou není využitý, zbouraná je pravá část ambitu, zbývající část nemá střechu a krovy a jsou do ní díry probourané zvenčí, železem pobité dveře do kostela jsou odstraněny, schází kamenné ostění hlavního i bočních vchodů, okna jsou bez skel, schody na pravou věž jsou poškozeny, v levé věži je proražena klenba mezi přízemím a kůrem a jsou demontovány schody z kůru do věžního krovu. Poškozeny jsou schody ze sakristie do oratoře, na oratoři jsou vylámány kovové mříže, klenba nad sakristií je proražena, dřevěné podlahy v celém prostoru schází, zastřešení nad presbytářem je poškozeno a nad vstupní částí schází (měděná krytina), stejně jako i klempířské prvky na celém objektu. Rozebrány jsou kaple postavené ve třicátých letech, kde byly uloženy zbytky soch z kostela, kamenná dlažba v kostele je vytrhaná, výzdoba kostela neexistuje vyjma fresek na stropě boční kaple a presbytáře. Před bývalým klášterem zůstaly stát dvě plastiky, další dvě jsou povalené. Přes změny, které byly způsobeny většinou násilím, není objekt staticky ohrožen vyjma severní strany lodi, kde došlo vlivem zamáčení k povrchovému narušení zdiva. Z jednání vyplynul úkol dokumentačně zaměřit objekt, zajistit střežení kostela, uzavřít všechny vstupy do objektu a provést stavební zabezpečení objektu před povětrnostními vlivy. Zástupci KSSPPOP v Ostravě a odboru kultury ONV v Olomouci poznamenali, že nejsou oprávněni rozhodnout o vynětí objektu ze seznamu kulturních památek a upozornili na rozhodnutí Ministerstva kultury ČSR ze dne 11.8.1969, které jednoznačně trvá na další ochraně kostela. Následně bylo velení sovětských jednotek v Olomouci újezdním úřadem upozorněno na povinnost seznámit vojáky Sovětské armády s tím, že kostel je chráněn jako kulturní památka. Újezdní úřad označil kostel tabulemi s oznámením v českém a ruském jazyce v tom smyslu, že jde o chráněnou kulturní památku. Jedna z tabulí byla postavena také na místě již demolovaného hlavního oltáře. - O okamžitý zákrok u MNO ČSSR ve věci záchrany starovodského kostela požádal dne 21.1.1971 ředitel KSPPOP v Ostravě Josef Štěpán Ministerstvo kultury ČSR. Uvedl, že jednání o záchranu kostela probíhají od roku 1963. „Vytrvalý boj KSPPOP v Ostravě a snaha o zachování této památky je obrazem bezmocnosti orgánu památkové péče, které, ač vybaveno právní normou, hledá po celou dobu marně účinné prostředky pro prosazení spravedlivého zájmu, jehož zmaření vepíše do kulturního bohatství našeho státu další obrovskou ztrátu. I když z důvodů vojenských potřeb se vzácná památka objevila uvnitř vojenského prostoru, máme za to, že tím snad nebylo rozhodnuto o jejím zničení.“ Svůj dopis končil slovy: „A budiž řečeno, že se výcvikem nezničilo na kostele nic. Pouze nedostatečnou péčí o tento kulturní objekt vypadá dnes situace tak, jak byla shledána a zachycena v protokolu. Současně zahajujeme správní řízení podle ustanovení zákona 60/61 Sb. proti správci Újezdního úřadu pplk. Bedřichu Paťorkovi. Práci čest“. Plk. Ing. Polanský z Ubytovací a stavební správy MNO ČSSR se dne 17.5.1971 opět domáhal obrácení pozornosti na starovodský kostel a upozorňoval velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře na skutečnost, že nejsou plněny závěry porady konané ve Městě Libavé dne 6.1.1971 a že nadále dochází ke zhoršování stavu památky. „Pokud nebude reálné provést eventuální změnu hranic vojenského výcvikového prostoru, doporučuji provést oplocení chráněného objektu, příp. organizovat střežení. V každém případě je však nutné zabezpečit udržovací a konzervační opravy“. Další jednání se konalo dne 21.9.1971 na újezdním úřadu za účasti zástupců KSPPOP v Ostravě, Střediska státní památkové péče v Olomouci, ONV v Olomouci, KVUSS v Olomouci a Újezdního úřadu vojenského újezdu Libavá. Bylo konstatováno, že kostel je sice oplocen ostnatým drátem, ale drát je na několika místech protržen. V prostoru kostela se i při příchodu komise pohybovalo několik skupinek vojáků. Kostel sice byl opatřen tabulkami upozorňujícími v českém a ruském jazyce na zákaz poškozování cenné historické památky, ale tato ochrana byla velmi nedostatečná. Velká tabule umístěná do prostoru bývalého hlavního oltáře byla nezvěstná. Také bylo konstatováno, že do objektu je možno volně vstupovat, dveře totiž nebyly zazděny, zaměření objektu nebylo provedeno a tak jeho zajištěním byl pověřen pplk. Suchý. Dozorčí posádky dostal za povinnost chráněný objekt při výjezdech občasně kontrolovat. Také na sochách před bývalým klášterem bylo zjištěno další poškozování. Ještě v průběhu října 1971 se plánovalo odvezení tří soch od kláštera a dvou soch z průčelí kostela do olomouckého lapidária, a to za asistence olomouckého kameníka Josefa Stárka. Na opravu krytiny a provedení klempířských prací bylo podle sdělení Ministerstva národní obrany nutné vyčlenit 400.000,- Kčs. KVUSS takto sestavila rozpočet na udržovací a konzervační práce na kostele pro další léta: pro rok 1973 500.000,- Kčs, 1974 800.000,- Kčs a 1975 700.000,- Kčs. Vojenská správa měla též být investorem akcí, dohled měly vykonávat památkové orgány. Pro léta 1971 - 1975 zpracovalo KSSPPOP pro Ministerstvo kultury ČR plán obnovy kulturních památek, ve kterém bylo počítáno v rozmezí uvedených let a výhledově pro léta 1976 - 1980 pro Starou Vodu s částkami: 2.500.000,- Kčs na investice, 500.000,- Kčs na restaurátorské práce a 115.000,- Kčs na údržbu. Konečně dne 18.7.1974 byla vystavena objednávka na opravu krovu kostela a na krytinu, protože v září 1974 mělo být provedeno zastřešení kostela před zimním obdobím. Jelikož ve dvou termínech nebyl ze strany vojenského útvaru 8129 zajištěn přívod elektrického proudu a ze strany vojenského újezdu povolení ke vstupu, nebylo možno zajištěnou stavební kapacitu využít a objekt byl i nadále ponechán v dezolátním stavu. Náčelník KVUSS v Olomouci pplk. Ing. V. Venclík sdělil veliteli VÚ 8129: „Upozorňuji Vás, že kostel ve Staré Vodě je v seznamu státních památek a že na základě jednání mezi ministerstvem kultury a federálním ministerstvem národní obrany byl tento stav potvrzen. Zachování této památky je zařazeno jako vládní úkol, zakotvený v programu „F“ ministerstva kultury ČSSR. Nerespektování tohoto úkolu lze tedy charakterizovat jako porušování zákonnosti.“ Dále žádal velitele o zařazení prací na kostele do ročního hospodářského plánu na rok 1975 s tím, že „finanční krytí je zajištěno“, zajištění zdroje elektrické energie, upřesnění termínu realizace stavebních prací s ohledem na plánovanou činnost ve vojenském prostoru a vystavení nové objednávky s možným zahájením prací ke dni 2.5.1975. Náčelník KVUSS v Olomouci pplk. Ing. V. Venclík se dne 29.11.1974 znovu zásadně postavil za opravy kostela a v dopise veliteli vojenského útvaru 8129 uvedl: „Znovu zdůrazňuji závažnost tohoto úkolu (zajištění oprav na kostele, jehož zachování je zařazeno jako vládní úkol), pro který z Vaší úrovně nebylo dosud nic provedeno. S ohledem na tuto skutečnost jsem povinen Vás upozornit, že v případě nevytvoření uvedených podmínek pro zabezpečení záchovných prací na kostele Stará Voda budu nucen podat stížnost veliteli ZVO a vojenské prokuratuře. Technický stav této státní památky již nesnese další odklady a je nutno přikročit k rázným opatřením.“ V roce 1975 se práce na opravě kostela konečně rozběhly - dne 27.12.1975 sdělil ONV v Olomouci Ministerstvu kultury ČR, že se dokončují práce na klenbě, „dokrytí“ objektu a vyzdění hlavní římsy na jižní straně kostela. Předpokládané náklady měly činit 300.000,- Kčs. Dále měly osadit nové okapy a zazdít okna. Základní zakonzervování kostela bylo dokončeno v roce 1976. Opět se začal přehazovat horký brambor, když Ministerstvo kultury ČSR požádalo MNO ČSSR o rozhodnutí ve věci využití kostela a o zajištění jeho střežení. Další škody byly na kostele zjistěny podle protokolu sepsaného dne 14.4.1981 - asi větrem byla poškozena již předtím násilně narušená střešní krytina nad závěrem presbytáře, dále bylo zjištěno odstranění části měděného oplechování z říms a měděných svodů do výšky nejméně 15 metrů a vylomení obou bran uzavírajících areál. Objekt byl takto volně přístupný, okenní zazdívky byly probourány, malířská a sochařská výzdoba byla znovu poškozována. Škoda byla předběžně odhadnuta na 100.000,- Kčs. Bylo dohodnuto provedení oprav uvedených škod, odstranění části vřetenovitého schodiště do výše asi 10 metrů aby se zamezilo vstupu do věže, zazdění vstupů do kostela a zabezpečení finančních prostředků a stavební kapacity tak, aby oprava mohla být provedena ještě před zimou. K opravě ale nedošlo. Dne 27.1.1983 proběhlo za přítomnosti újezdního správce Paťorka setkání velitele VÚ 8129 plk. Kučery se zástupcem velení sovětských vojsk v Olomouci generálmajorem Gorodkovem, při kterém byl starovodský kostel nabídnut k užívání sovětské straně. „Sovětská strana v principu vyjádřila souhlas, ovšem musí se poradit se svými orgány, jak nejvhodněji tento objekt využít.“ Požadovala také, aby objekt byl zastřešen a byly na něm provedeny další úpravy. Na druhý den o výsledku jednání informoval správce Paťorek inspektorku kultury olomouckého ONV Renatu Bílou, kterou zároveň požádal o poskytnutí pomoci při opravě střechy kostela. Opravu střechy kostela provedl teprve v srpnu - září 1986 OSP Šternberk. Dne 4.5.1989 vyzval nový újezdní správce pplk. Ing. Milan Valovič velitele sovětské posádky generálmajora Dabižu-Kazarova k přijetí jeho vlastních účinných opatření vedoucích k zamezení další devastace kostela sovětskými vojsky. Hned po listopadové revoluci, v prosinci 1989, požádal odbor školství a kultury ONV v Olomouci Hlavní stavební a ubytovací správu MNO ČSSR o vyčlenění 15.000.000,- Kčs pro léta 1991 - 1995 na provedení nutných konzervačních prací na kostele. V červnu 1990 proběhlo jednání o zahájení oprav kostela. Celkové náklady byly odhadnuty na 60 mil. korun. Do roku 1997 byly provedeny opravy za cca 20 mil. Kč (opravena střecha, instalována nová okna a dveře, provedena nová dešťová kanalizace, zpevněny základy kostela a opravena fasáda), poté byly opravy pro nedostatek financí zastaveny. V roce 2002 byl opraven oltář a položena nová dlažba z pískovce (dlažba byla uhrazena z peněz bývalých německých rodáků). V roce 2012 byla opravena ohradní zeď kolem kostela. - Pozemek s kostelem (pozemková parcela č. 1 v k.ú. Město Libavá I), patří obci Město Libavá. - Na základě zákona č. 15/2015 Sb. byl pozemek s kostelem ke dni 1.1.2016 vypuštěn z vojenského újezdu Libavá a stal se součástí nově vzniklé obce Město Libavá.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 3/2006, 1/2007 a 2/2007

WGS84 souřadnice objektu: 49.740285°N, 17.571438°E