1554 kostel Povýšení sv. Kříže

Poškozené (známka 340) zděné kostely

Druh stavby:
kostel
Církev:
katolická
Parcela:
pozemková parcela č. 633
Kód katastrálního území:
693421, 930512, 990191, 930521
Období devastace:
1945–1989
Důvod devastace:
vojenský prostor
Postaveno:
(před 1528), 1662 - 1669, přestavěn 1807 - 1808, věž 1817
Poloha:
ve městě

Mimo věž má novou střechu. Nepůvodní přístavky na pravé straně jsou zbořeny. Stěny lodi jsou nově staticky zabezpečeny. Omítka je zčásti poškozená. Okna v lodi jsou opravená, v presbytáři jsou většinou rozbitá. Prázdný. Stojí uvnitř areálu kasáren ohrazených vlnitým plechem (sloužil dlouhá léta jako vojenské skladiště). - První zprávy o kostele a faře jsou z let 1528 a 1541. Dřevěný kostel s věží byl obehnán kamennou zdí. V roce 1555 se kostel opravoval a Libavští měli povinnost přispět na jeho opravu. V lednu roku 1653 byl vykraden, ze sakristie tehdy zmizely nejcennější předměty. V tomtéž roce bylo vzhledem ke špatnému stavu stavby rozhodnuto zřídit nový kostel. Patrně byl postaven na místě původního kostela (západně od náměstí), neboť stál izolovaně až za domy, čili tak, jak to bylo u kolonizačních měst běžné. Již v roce 1659 se začalo se stavebními přípravami, samotná stavba byla zahájena v roce 1662 a trvala do roku 1669. Autorem projektu kostela byl blíže nejmenovaný mistr z Vyškova, pravděpodobně působící v biskupských službách. Stavbu vedl olomoucký mistr Petr Schüller, který za svou práci dostával 12 zlatých týdně. Na biskupském stolci v Olomouci byl v té době Karel z Lichtensteina-Kastelkornu, který vložil do stavby libavského kostela své prostředky a o necelých dvacet let později fundoval stavbu nového kostela v blízké Staré Vodě. V roce 1781 vyhořela věž kostela po zásahu bleskem, následně byla opravena. Libavský kostel byl v roce 1795 opravován, v letech 1807 - 1808 přestavěn a na svátek sv. Jana Křtitele dne 24.6.1808 znovu vysvěcen světícím biskupem Aloisem Josefem hrabětem Kolovratem-Krakovským a zasvěcen Povýšení sv. Kříže (Kreuzerhöhung). Vysvěceny byly i všechny oltáře, tj. hlavní a dva boční. Kostel byl ještě několikrát zasažen požárem (nejvíce snad dne 9.4.1817, kdy se při požáru přeneseném ze sousedního domu propadla se klenba presbytáře, přičemž byli usmrceni čtyři měšťané. Následné opravy kostela probíhaly až do roku 1837 a přispěl na ně olomoucký arcibiskup Maria Tadeáš hrabě z Trauttmannsdorfu (kostel byl až do roku 1914 pod patronátem olomouckého arcibiskupa). - Půdorys orientovaného a z architektonického hlediska jednoduše pojatého kostela má odsazený, půlkruhově ukončený nižší presbytář se třemi půlkruhově zaklenutými okny. Na jižní vnější straně k němu přiléhala nízká přístavba určená pro kamenné sousoší Krista v Getsemanské zahradě (blíže k oltáři) a Božího hrobu (blíže k věži). Žádná z těchto soch se nezachovala, zbytky oblouků po přístavku jsou ještě dnes patrné. Pravděpodobně na nároží nové sakristie byl na vloženém kamenu letopočet 1843 a písmena A. M. D. G., tj. Ad maiorem Dei gloriam, tj. K větší slávě Boží. Letopočet se vztahoval k roku stavby nové sakristie a kazatelny. Nová sakristie o rozměru 6 x 6 m byla umístěna u zdi, z jejíž vnitřní strany byla postavena nová kazatelna. Před několika lety byla sakristie odbourána. Další do zdi zazděný kámen na jiném nároží nesl letopočet 1851. Nad prostředním oknem vně kněžiště je dosud tabulka s třířádkovým nápisem: REX CHRISTE DOMINE / CRVCIFIXE SALVE / DEI GLORIA AETERNA (1936; Králi, Kriste Pane Ukřižovaný, buď zdráv věčnou Boží slávou). Na stavbu kostela bylo použito smíšeného zdiva s větším podílem břidlice. Kostel má v průčelí šířku 17 m, tj. 3 m (část průčelní zdi) + 11 m (věž) + 3 m (část průčelní zdi), celková délka kostela je 30 m. Stavba z lomového kamene je krytá sedlovou střechou, nad presbytářem zvalbenou, fasády člení lizénové rámy. Po celém obvodu stavby probíhá profilovaná korunní římsa. Pravoúhlý vchod do kostela lemuje kamenný portál, před který bylo původně postaveno závětří na ochranu proti nepohodě. V lodi je z každé strany po třech velkých půlkruhově zaklenutých oknech, nad nimi jsou z každé strany tři okna kruhového tvaru a také jedno menší, zvětšené z původního kruhového, osvětlující kruchtu. Všechna tato okna byla v roce 1896 nově zasklena do kovových rámů. Na opravu střechy a sanktusové věžičky, pokrytých šindelem, přispěl v roce 1833 arcibiskup Maria Ferdinand hrabě Chotek. Břidlicovými taškami byla pokryta v roce 1838. V závěru střechy nad presbytářem býval vysoký kovový kříž, na konci střechy nad lodí sanktusová věžička ukončená pozlaceným knoflíkem a železným zdobeným křížem. Hranolová zděná věž na čtvercovém půdorysu 11 x 11 m předstupuje v ose západního průčelí kostela. Věž je ukončena jehlancovou střechou a ve vrcholu křížem. Ke kostelu byla přistavěna roku 1817, kdy se kostel rekonstruoval po rozsáhlém požáru města. Předcházela jí dřevěná kostelní věž z roku 1781, opravená v roce 1790. Ta se ještě v roce 1805 pyšnila dvěma kopulemi, pozlaceným knoflíkem, větrnou korouhvičkou a křížem a červeně natřeným šindelem. Zničil ji požár způsobený bleskem. Nová zděná věž z roku 1817 se znovu opravovala v roce 1837 a po dalším požáru znovu v letech 1849 - 1851 Následující požár v roce 1862 poškodil kostel méně výrazně, tehdy však vyhořela fara a 31 domů. Vzhledem ke dřívějším špatným zkušenostem s ohněm byl kostel před požárem pojištěn ještě v roce 1948, a to s platností až do roku 1963 (pojistku vyřizoval farní úřad). Při osvobozovacích bojích si věž pro pozorování dění v okolí obsadila dne 5.5.1945 Rudá armáda. Schodiště na věž bylo situováno po její levé straně v malém přístavku. Na všech čtyřech stranách věže ukazovaly čas hodinové ciferníky. Hodinový cimbál z roku 1791 pocházel z dílny Františka Xavera Stankeho. Kamenným ostěním orámovaný hlavní vstup do kostela je umístěn v podvěží, na překladu měl být vytesán letopočet 1669 a kříž (nebylo nalezeno). Hlavní dveře zhotovené z tvrdého dřeva byly částečně pobity železem, zevnitř zabezpečeny železnými závorami, opěrnými tyčemi, příčnou závorou a železnou klikou. Z předsíně do kostela vedly další dvoje dveře opatřené železnými závěsy, zámky a tyčemi. Další vstupy do kostela jsou z levé i pravé strany. Oba byly chráněny dřevěným přístřeškem, za nímž následovaly další dobře zabezpečené dvojité dveře. Loď obdélného půdorysu (26 x 17 m), postavená převážně z břidlice, měla po požáru v roce 1781 propadlou klenbu, při zřícení presbytáře byli tehdy zabiti čtyři libavští farníci. Plány na obnovu vypracovali zedničtí mistři Josef Kusý a Antonín Schäfer. Interiér kostela působil jednotným dojmem přesto, že jeho vnitřní úpravy skončily až počátkem 19. století. Interiér se pak ještě upravoval v letech 1887 - 1889, pak v letech 1930 -1932 a mezi roky 1940 - 1943, kdy se řešilo rovněž vytápění. Poslední zaznamenané opravy před devastací kostela byly provedeny v roce 1947. - Interiér kostela včetně kazatelny nově postavené v roce 1843 a hlavního oltáře byl vyzdoben mnoha řezbářskými pracemi. Výmalbu kostela provedl vídeňský dekorativní malíř Christian Petersen. Dlažba skládaná z velkých bílých mramorových ploten, namodralého mramoru a menších částí břidlice, byla položena v roce 1900. Předtím byl kostel dlážděn čtvercovými dlaždicemi. V roce 1805 bylo v lodi kostela 36 delších lavic a osm kratších - ty byly tehdy využívány členy libavských cechů. Jedna ze dvou kropenek ve tvaru lastury se nachází na levé straně při vstupu do lodi. Stará sakristie je umístěna na levé straně kostela, dříve se do ní vcházelo dřevěnou předsíní. Její dveře byly opatřeny železným plechem, pevným zámkem a opěrnými tyčemi. V sakristii umístěné dvě skříně se zásuvkami sloužily na ukládání obyčejných parament, na skříních stály skříňky pro uložení kalichů. V 19. století kostel míval kolem 15 ornátů, asi čtyři pluviály a dokonce dva baldachýny. Další skříň byla určena na rochety pro ministranty a kostelníka. Ze sakristie vedou dvoje schody, vlevo na kazatelnu a vpravo do klenutého depozitáře, kde bývaly uloženy kostelní cennosti a pokladna. Dvě větrací okénka depozitáře byla zpevněna silnými mřížemi. Náležitě zabezpečeny byly i dveře na kazatelnu a do depozitáře. Valeně zaklenutý presbytář s výsečemi byl ještě v době před devastací oddělen od lodi tehdy běžně v kostelech viděným dřevěným zábradlím s balustrádou a brankou, které sloužilo při svatém přijímání. V půdorysu bylo toto zábradlí směrem do lodi segmentově vypjaté. Jeho mramorování bylo barevně přizpůsobeno oltáři. Na jeho levou stranu si pro svaté přijímání chodily osoby z magistrátu. Starý hlavní oltářní obraz s námětem Nalezení sv. Kříže byl roku 1889 tehdejším farářem a děkanem P. Vincencem Hausnerem odstraněn. Za oltář bylo tehdy pořízeno malované okno s výjevem Kalvárie, tj. Ukřižovaného Krista, po jehož stranách stojí Panna Maria a sv. Jan Evangelista. Další dvě okna v závěru presbytáře měla malovaný dlaždicový geometrický vzor, nahoře byla v jednom případě písmena IHS se srdcem a ve druhém mariogram. V případě oken pravděpodobně šlo o mnichovskou práci. Na ochranu skel zvenčí pořídil farář drátěné pletivo. Nad hlavním oltářem býval v černém rámu zdobeném pozlaceným listovím obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova od Ferdinanda Lichta z Opavy. Na něm zobrazený Kristus byl obklopen výraznou stříbrnou svatozáří. Základ hlavního oltáře, umístněného těsně u zadní zdi, byl zděný a červeně a zeleně mramorovaný a vedly k němu dva dřevěné stupně. Svatostánek byl stejně povrchově upravený, s pozlacenými řezbářskými prvky. Součástí oltáře byly dvě pozlacené skříňky na relikvie. Oltář byl po úpravách v závěru 19. století nahrazen novým, tj. mensa hlavního oltáře se skříňovým tabernáklem, ukončeným křížkem, předstupovala před zděné sloupové retabulum, které bylo původně doplněno dnes již nezvěstným oltářním obrazem, odpovídajícím zasvěcení kostela, tj. Povýšení sv. Kříže. Obraz byl rámován černým rámem s pozlacenými dřevořezbami. Ve 30. letech 20. minulého století již tento obraz součástí oltáře nebyl, čímž byl odkryt pohled na okno s výjevem Kalvárie. Sloupové retabulum se zachovalo, tvoří ho na každé straně dva kulaté mramorované sloupy a dva polosloupy s výraznými hlavicemi zdobenými pozlacenými prvky. Na římsách byly trojice andělů. U paty těchto sloupů a polosloupů stály ještě v roce 1946 čtyři dřevěné alabastrované sochy, zapsané již v inventáři z roku 1804, a to zleva: sv. Josef Pěstoun Páně, sv. Jan Nepomucký, sv. Florián a sv. Filip Neri. Nástavce sloupů byly dekorovány anděly a andílky, v horní části byly v architektuře sloupů symboly Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Pěti ran Ježíšových. V presbytáři byla chórové lavice, umístěné po evangelní i po epištolní straně. Oltář byl upraven ještě ve 40. letech 20. století firmou Hanel z Nového Jičína. K retabulu náležely dvě sochy přiklekajících andělů. Hlavní oltář byl jen benedikován, portatile konsekroval v březnu roku 1714 světící biskup František Julius hrabě z Braidy a Ronseku. Oltáře byly vysvěceny spolu s kostelem až v červnu 1808. Klenbu kostela pokrývají malby. Presbytář byl zdoben freskami a štukovými ornamenty. Centrální freska v bohatě prolamovaném štukovém rámci představuje výjev zvaný Nalezení sv. Kříže, tj. císařovna sv. Helena právě nalezla sv. Kříž (roku 324) a ukazuje ho přihlížejícímu jeruzalémskému biskupovi Makariovi, který ji v hledání sv. Kříže podporoval. Svatá Helena nechala postavit mnoho kostelů a značné peníze věnovala na charitní činnost. Velkou část svatého Kříže s výjimkou tří hřebů zaslala svému synovi císaři Konstantinovi do Říma. Ten vydal zákon, který zakazoval užívat kříž jako nástroj na potrestání zločinců. Malbu doplňují ještě dnes čitelné medailony se čtyřmi sv. evangelisty, tj. vlevo sv. Jan Evangelista se svým atributem orlem, před ním sv. Lukáš s býkem, vpravo pak sv. Matouš s andělem a sv. Marek se lvem. Blíže k lodi je na stropě presbytáře ještě menší medailon s vyobrazením nesoucím nápisovou stužku (I. N. R. I.). Přízední kazatelna osazená na pilíři vítězného oblouku, se skládala z řečniště ve tvaru zeměkoule neseném orlem a ze stříšky, na vrcholu opatřené sousoším Krista předávajícího klíče sv. Petrovi. Kazatelna byla vyřezaná ze dřeva, mramorovaná a zdobená pozlacenými figurami a ornamenty. Popsaná výzdoba byla v posledních letech plné existence kostela téměř identická s výzdobou známou z roku 1805. Monumentálně a bohatě Janem Michaelem Scherhaufem pojatá křtitelnice bývala umístněna na epištolní straně v presbytáři také u vítězného oblouku, obklopená zábradlím. Její mísa (s měděnou nádobou uvnitř) se závěsem z ovoce spočívala na noze, stojící na zeměkouli obtočené hadem. Na víku mísy bylo upevněno sousoší Křtu Pána Ježíše. Svatozář se symbolem Ducha svatého bývala upevněna na stěně nad křtitelnicí, která se naštěstí zachovala a po provedené opravě nyní slouží svému účelu v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Po obou stranách vítězného oblouku byly umístěny vždy dva boční oltáře. V roce 1805 to byl na levé straně oltář s obrazem Matky Boží Karmelské (Škapulířové) a menším obrazem sv. Jáchyma, oba v černých rámech se zlacenými ozdobami. Na prvním obraze bylo představeno, jak se v roce 1251 zjevila karmelitánovi Šimonu Stockovi Matka Boží a předala mu škapulíř. Portatile konsekroval dne 2.12.1776 světící biskup olomoucký Matěj František hrabě Chorinský z Ledské. Tento oltář je uveden v popisu kostela z roku 1672 jako oltář Matky Boží. Tehdy jsou rovněž uváděny dvě korunky: jedna pro Pannu Marii a druhá pro Ježíška. Korunky byly připevněny na obrazu. Druhý vedlejší oltář, umístěný na levé boční stěně lodi, byl dle inventáře z roku 1805 zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému, jehož obraz byl malovaný na dřevě. Šlo o klasické podání výjevu nazývaného Zjevení se Ježíše sv. Antonínu Paduánskému. Pod ním byl ještě menší obraz Krista ve vyřezávaném zlaceném rámu. Portatile konsekroval dne 7.8.1782 světící biskup Karel rytíř Rosenthal. Ovšem na fotografii ze 30. let 20. století je na tomto místě oltář se sloupovým retabulem se sochou sv. Floriána uprostřed, pod ním byla umístěna socha Piety. Je možné, že oltář zůstal beze změny a obraz sv. Antonína jen překryla dočasná výzdoba. Pravá strana lodi měla rovněž dva postranní oltáře. Na čelní zdi oltář sv. Barbory (zmiňovaný již k roku 1672, tehdy s novým vysokým tabernáklem) s obrazem Stětí sv. Barbory a malým zaskleným obrazem Bolestné Matky Boží, obojí v pozlacených rámech. Portatile bylo konsekrováno též dne 7.8.1782. Při stěně stojící boční oltář byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, stála na něm dřevěná socha světce v životní velikosti v přirozených barvách, nad ní byl zavěšen obraz Korunování Panny Marie a dole obraz Sv. Aloise z Gonzagy v černém rámu s pozlacenými ozdobami. Tento obraz namaloval Ferdinand Licht. Portatile konsekroval dne 12.2.1697 světící biskup Ferdinand hrabě Schröffel ze Schröffenheimu. U dřevěných boltcových lavic v lodi i u lavic v presbytáři stávaly cechovní postavníky. Během přestavby presbytáře kostela ve Staré Vodě (1761 - 1767) se na jednom z bočních oltářů přechovávala milostná soška sv. Anny Starovodské. Na levé straně kostela býval oltářík ve skleněné skříňce s dřevěným rámem. V oltáříku za sklem byl dřevěný kříž a soška Matky Boží, zhotovené ze zubních párátek a dva malí olovění andílci se svítilnami. Ve vybavení kostela nechyběl baldachýn (uváděný již k roku 1672), umístěný na pravé straně lodi. Zhotoven byl ze dřeva a doplněn pozlacenými ozdobami. Pod ním stály tři židle. V kostele byly dvě zpovědnice: jedna mramorovaná, ta byla v roce 1805 pod kazatelnou a druhá, obyčejná stolařská práce, stála za hlavním oltářem. V kostele byly i obrazy křížové cesty namalované neznámým malířem. Křížová cesta začínala na pravé straně kostela, pokračovala směrem k hlavnímu oltáři a zpět po levé straně. Obrazy měly míry 2,32 x 1,62 m. Pravděpodobně jde o obrazy Křížové cesty, které jsou dnes deponovány v bazilice Navštívení Panny Marie na Sv. Kopečku. Další obrazy byly k roku 1805 zaznamenány v presbytáři. Na pravé straně visel obraz sv. Petra z Alcantary, na protější obraz sv. Tekly, oba adjustovány v černých rámech se zlacenými ornamenty. Jejich autor není znám stejně jako autor obrazů Krista na kříži (rozměrný obraz visící nad vítězným obloukem), sv. Šebestiána a sv. Apolonie (na pravé stěně lodi) a obrazů sv. Karla Boromejského (patron biskupa Karla z Lichtensteinu-Kastelkorna) a sv. Josefa. Všechny byly v černých rámech s pozlacenými řezbami. Dne 14.1.1900 byla posvěcena socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou kostelu daroval Johann Techet. K roku 1925 jsou mimo již popsané vybavení zaznamenány také sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa s Ježíškem a znovu uvedeny obrazy svatých Antonína Padovského, Anny, Karla Boromejského, Šebestiána, Maří Magdalény, Jana Křtitele, Aloise, Josefa s Ježíškem, blíže nespecifikovaného mučedníka, Bolestné Panny Marie a Nanebevzetí Panny Marie. Také na stropě lodi se zachovaly malby, všechny v bohatých rámcích. Na rozměrné nástropní malbě je výjev se skupinou věřících přicházejících ke kříži, který jim představuje anděl (Adorace sv. Kříže). V pravé části je vyobrazen libavský kostel. Na prostřední malbě je zobrazena skupina andílků (modlící se anděl, andílek s palmovou ratolestí, jiný se stvolem lilie a poslední s věnečkem). Na malbě v bohatě prolamovaném štukovém rámu, která je nejblíže věži, je výjev Zaslíbení vítězného císaře Konstantina Velikého. Císař na bílém koni je se svým vojskem veden andělem letícím nad jejich hlavami a ukazující na svatý Kříž komponovaný na pozadí vycházejícího slunce. Malbu doprovází text: „IN DIESEM ZEICHEN WIRST DU SIEGEN“ (Pod tímto znamením zvítězíš). Vítězný oblouk pokrývá již oprýskaná malba s Nejsvětější Trojicí, obklopená zleva světci vedenými Pannou Marií a zprava sv. archandělem Michaelem a výjevem Posledního soudu, na které je opět ústředním motivem sv. Kříž. Pod malbou je nápis: „MENSCH, GEDENK DER EWICKEIT!“, tj. Člověče, pamatuj na věčnost! Fresky Nalezení sv. Kříže a Zaslíbení Konstantina Velikého, jejichž autora neznáme, restauroval malíř Josef Mitschke, ostatní snad sám namaloval. V kryptě libavského kostela, která je klenutá, byl pohřben jeden ze dvou prvních starovodských piaristů P. Joannes Leopoldus ab Omnibus Sanctis, který zemřel ve věku 54 let ve Staré Vodě dne 14.4.1691. V době jeho úmrtí nebyla ještě dokončena krypta pod starovodským kostelem. Do krypty pod libavským kostelem byli pak pohřbívání jednak zde zemřelí kněží a snad i někdo z měšťanů, jak bývalo zvykem. Stavební zajímavostí kostela je kruchta nesená dvěma zděnými hranolovými pilíři. Vcházelo se na ni temnými točitými schody. V půdorysu ji ukončoval segmentově vypjatý parapet, který byl v horní části pojat plastičtěji, ve spodní bylo jeho projmutí mělčí. Nebyl zdoben ani natřen. Dvě patra nad sebou byla určena pro sbor, hudebníky (níže) a mohutné varhany (výše) se dvěma klaviaturami a 21 rejstříky, pořízené farářem P. Johannem Mückenröderem. Nástroj byl rozdělen do dvou částí, levá obsahovala manuál s 10 rejstříky, pravá positiv a pedál a k nim šest a pět rejstříků. Hrací stůl byl uprostřed. Varhanní skříň byla ozdobena ornamenty. Píšťaly manuálu a pedálu byly viditelné, ale píšťaly positivu zůstaly skryty. V roce 1805 visel vzadu mezi oběma částmi varhanní skříně obraz s motivem Pax vobiscum v obyčejném černém rámu zdobeném nahoře a dole zlatými ornamenty, namalovaný v životní velikosti. Šlo o výjev, kdy se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil svým učedníkům. Pod obrazem byl vchod na druhý balkon. Dveře na kruchtu byly dobře zabezpečeny. Nahoře bylo sedm obyčejných lavic, za které platili tkalcovští tovaryši 12 krejcarů ročně. Spodní, prostornější kůr se čtyřmi lavicemi byl určen pro muže, smrtí uvolněné místo se zakupovalo za 36 krejcarů. Schody na kůr se vyměňovaly v roce 1909, práce vykonaly firmy stavitelů Ferdinanda Bahnera a Augusta Wiltschnera z Města Libavé. Tehdy se také zřizovala oratoř. Kruchta byla po zabrání kostela armádou odstraněna, aby vojáci mohli kostel využívat jako sklad. Varhany opravoval místní varhanář Franz Schwarz v roce 1783 za honorář 10 zlatých, další opravu varhan poškozených požárem roku 1817 požárem provedl v roce 1820 za honorář 300 zlatých spolu se svými dvěma tovaryši Michal Oranský z Olomouce. Požár přečkala rozměrná varhanní skříň se zprohýbanou půdorysnou linií, zdobená prořezávaným vegetabilním dekorem, ve vrcholu pak andílky a uprostřed dekorativní vázou. Přesto již roku 1844 stavěl nové varhany pro libavský kostel Mořic Hanačík, varhanář ve Spálově. Varhany byly znovu poničeny požárem v roce 1862. Varhany byly asi naposledy opravovány ještě v letech 1928 - 1929. V roce 1915 bylo v kostele pět zvonů: 1. zvon z roku 1860, zasvěcený pravděpodobně Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, průměr 82 cm, 310 kg, zrekvírován za 1. světové války, 2. zvon z roku 1898, průměr 104 cm, 630 kg, zrekvírován za 1. světové války, 3. zvon sv. Florián z roku 1862, asi od Leopolda Františka Stankeho, průměr 66 cm, 176 kg, zrekvírován za 1. světové války, 4. zvon sv. Barbora, asi od Leopolda Františka Stankeho, průměr 53 cm, 126 kg, 5. malý zvon o průměru 38 cm a hmotnosti 29 kg. K roku 1940 zůstaly: 1. ze starých zvonů jen zvon z roku 1862 (Leopold František Stanke), 2. zvon z roku 1897 (tón B), Vídeňské Nové Město, 3. zvon z roku 1898 (tón G), Vídeňské Nové Město, 548 kg, 4. zvon z roku 1922, Oktavián Winter, Broumov, 238 kg, průměr 77 cm, 5. zvon z roku 1922, Oktavián Winter, Broumov, 65 kg, průměr 47 cm. Oba poslední zvony světil olomoucký světící biskup ThDr. Josef Schinzel, 6. největší zvon pořídila farnost v roce 1936, Rudolf Perner, 759 kg, průměr 107 cm, ladění G, 7. poslední zvon z roku 1936, 36 kg, průměr 40 cm a ladění C. Povolení od konzistoře ke svěcení posledních dvou zvonů přišlo dne 23.5.1936. Čtyři z těchto zvonů byly zrekvírovány armádou na jaře 1942. - Dne 17.9.1946 rozhodla vláda o zřízení vojenského tábora Moravský Beroun (pozdější vojenský újezd Libavá) do něhož bylo zahrnuto i Město Libavá. Kostel ve Městě Libavá byl ale vybrán k tomu, aby i nadále sloužil pro bohoslužby v rámci armády, proto se s odvozem inventáře nepočítalo. Podle situační zprávy ze dne 30.12.1947 byla v již vysídleném území situace týkající se movitého zařízení kostelů a kaplí následující: „Do dnešního dne jsou odstěhovány všechny movité předměty kromě těchto: Město Libavá - všechno zařízení kostela“. Po komunistickém puči v únoru 1948 už to s udržením duchovní služby v armádě začalo vypadat špatně, proto byl dne 27.6.1949 sestaven i soupis církevního majetku pocházejícího z Města Libavé. Zapsáno bylo 27 kusů obrazů, tj. 14 obrazů křížové cesty „žádné zvláštní ceny“ a 13 obrazů (olejomaleb) „osob, které působili na zdejší faře“. V seznamu jsou dále bez další specifikace či popisu uvedeny čtyři sádrové sochy a dvě sochy dřevěné, z nichž uměleckou cenu měly podle zápisu jen sochy dřevěné, tj. sv. Florian a sv. Jan Nepomucký a také křtitelnice. Dne 3.8.1950 informoval újezdní správce mjr. Bedřich Vilím na poradě se zástupci Krajského národního výboru Olomouc a dotčených Okresních národních výborů, že v rámci vojenského újezdu Libavá má civilní obyvatelstvo mělo zůstat částečně jen ve vsích Město Libavá, Stará Voda, Rudoltovice, Luboměř pod Strážnou a Kozlov a že "z kostelů má být zachován kostel ve Městě Libavá, ve Staré Vodě (jedná se o historickou památku s cennými varhanami), ve Velké Střelné a kaple v Kozlově. Tuto otázku nutno však ještě projednati v dohodě s vojenskou duchovní správou, jakož i rovněž otázku zachování, příp. zboření ostatních kostelů na území újezdu.“ - Libavský duchovní správce P. J. Nakládal byl dne 20.3.1950 předvolán na místní správní komisi, kde potvrdil, že v rámci vojenského újezdu jako administrátor spravuje pouze Město Libavou a navíc jako provisor domašovské farnosti spravuje Domašov nad Bystřicí, Norberčany, Trhavice, Heroltovice a Bělou (poslední dvě vsi zatím nebyly zabrány do vojenského újezdu). Bylo mu sděleno, že po stránce komunikační a správní by tedy bylo lepší, aby přesídlil do Domašova, kde by byla nákladem armády provedena oprava tamní farní budovy. Do Města Libavé měl zajíždět k bohoslužebným úkonům a školnímu vyučování, armáda slíbila zajistit pro tyto potřeby místnosti buď na faře nebo na jiném vhodném místě. „Vojenská správa by tak získala farní budovu v Městě Libavé, jež se stejně stává zřízením újezdu jejím vlastnictvím“. Dne 24.4.1951 navštívil újezd krajský církevní tajemník Ladislav Horák, přičemž uskutečnil také příslušná jednání s újezdním správcem Vilímem. O stavu kostelů podal následujícího dne zprávu paní Hradecké z Náboženského fondu v Praze a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také přednostovi I. odboru Státního úřadu pro věci církevní panu Ekartovi. Města Libavé se týká následující pasáž: „Město Libavá. Kostel zachovalý, plně vybavený. Dosud se v něm konají každou neděli bohoslužby. Město je sídlem újezdu a bydlí zde i civilní občané. Z těchto důvodů nepožaduje újezdní správce za nutné v předepsaném termínu vybavení kostela převézt. Především je nutno zrušit farnost libavskou, aby pak mohlo býti naloženo dále s kostelem“. Teprve dne 21.5.1951 sdělil ve věci farností ve vojenském újezdu církevní tajemník Horák arcibiskupské konsistoři v Olomouci následující: „Zřízením vojenského újezdu byly převážně všechny ř.k. farnosti ležící v této oblasti v r. 1946 zrušeny. Do dnešního dne však trvá farnost Město Libavá. Vzhledem k tomu, že vojenská správa není dále ochotna vydávat povolení občanům přifařených obcí ke vstupu do Města Libavé, žádám, aby farnost M. Libavá byla s okamžitou platností zrušena a přifařené obce byly přifařeny k nejbližším stávajícím farním úřadům. O tamním opatření podejte sem zprávu“. Ještě dne 1.6.1951 informoval církevní tajemní Ladislav Horák Dr. Hradeckou z Náboženského fondu o tom, že „kostel ve Městě Libavé nemůže býti dosud deportován, poněvadž arcibiskupská konsistoř nezrušila dosud uvedenou farnost, ač již o to byla námi požádána. Kostel je dosud přístupný farníkům ze tří přifařených obcí, ležících mimo újezd“. Ke zrušení farnosti Město Libavá přistoupila olomoucká konzistoř v září 1951, kdy bylo sídlo dosavadního farního úřadu v Městě Libavá přeneseno do Domašova nad Bystřicí. Kostel ve Městě Libavá byl církvi zabaven již dne 1.9.1950 a byl poté přidělen do správy armády; armáda zničila vnitřní zařízení, kostel uvnitř přepažila dřevěným patrem a začala jej využívat jako sklad. Kdy a kam byl přesunut církevní majetek, není známo. Jisté je, že když do vojenského prostoru Libavá přišla v roce 1968 sovětská armáda, nebylo již co ničit. Libavská farnost, zahrnující všechny zaniklé farnosti ve vojenském prostoru, byla obnovena dne 29.12.1993 dekretem olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Duchovní správa je obstarávána z Moravského Berouna. Kvůli absenci údržby i v letech po listopadu 1989 se kostel dost koncem tisíciletí do havarijního stavu. V roce 2001 byla Ministerstvem obrany ČR zamítnuta oprava střechy libavského kostela, i když měl v té době již částečně propadlý krov. Finanční prostředky sice byly uvolněny, ale byly použity na jiné účely. Někteří vysocí představitelé armády dokonce usilovali o zbourání celého kostela, jiní zase chtěli nechat zbourat alespoň loď kostela a věž ponechat. Tento způsob by nakonec dopadl stejně, samotná věž by dlouho nevydržela, a tudíž by musela být také odstraněna. V srpnu roku 2001 podepsalo více jak sto občanů Města Libavá petici na záchranu kostela, iniciovanou Jindřichem Machalou a adresovanou tehdejšímu ministru obrany Jaroslavu Tvrdíkovi. Ministr při své návštěvě Města Libavá počátkem roku 2002 potřebnou finanční částku na nejnutnější opravu kostela přislíbil. Finanční prostředky (celkem 3 mil. Kč na opravu střechy kostela) byly jeho rozkazem uvolněny dne 7.6.2002. Přípravné práce ale probíhaly neochotně a oprava byla zahájena až dne 1.10.2002. Před zahájením prací byl proveden průzkum statiky kostela a stavebně technický průzkum a na základě zjištění byl vypracován návrh na sanaci krovů a střech. Přestože klimatické podmínky již byly pro opravu nevhodné, začalo se stržením trámové konstrukce střechy. Poté byla opravena statika lodi a stačil se smontovat nový krov a střešní konstrukce, střecha ale byla provizorně pokryta lepenkou, ta byla místy stržena větrem a do kostela zatékalo tak, že v nižších částech klenby stálo až metr vody. Ta prosákla zdivem a následkem vlhka opadala omítka na stropě kostelní lodi, a to i s částí maleb. Oprava střechy byla dokončena až v červenci 2003. V roce 2004 dostal kostel do správy Újezdní úřad vojenského újezdu Libavá. Po dlouhých letech byl kostel dne 29.6.2005 poprvé otevřen veřejnosti. V roce 2005 byla také zbourána poškozená sakristie při pravé straně kostela, opraveno zdivo schodiště do věže a boční vchod. - Kostel je prohlášen kulturní památkou. - Pozemek s kostelem (pozemková parcela č. 633 v k.ú. Město Libavá), patří obci Město Libavá. - Na základě zákona č. 15/2015 Sb. byl pozemek s kostelem ke dni 1.1.2016 vypuštěn z vojenského újezdu Libavá a stal se součástí nově vzniklé obce Město Libavá.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 2/2011

WGS84 souřadnice objektu: 49.721521°N, 17.520354°E

Komentáře

  • Kateřina Skalíková napsal 29.01.2009 21:00

    Kronika Libavska, J.Machala: První písemná zmínka o faře a kostele pochází z r.1528. Farní kostel byl až do r.1914 pod patronátem olomouckého arcibiskupa. V r.1666 byl dokončen nový kostel, který v r.1817 vyhořel i s farou, školou a částí města. Při požáru kostela se propadla klenba a kněžiště a byli přitom usmrceni čtyři měšťané. Jeho následné opravy probíhaly až do r.1837. Interiér kostela byl bohatý na řezbářské práce. Poslední záznamy o kostelních zvonech jsou z r.1940, kdy zde bylo 5 zvonů. Největší pocházel z r.1936. Nejstarším byl menší zvon z r.1862 odlitý zvonařským mistrem L.F.Stankem z Olomouce. Zvony, kterými byl kostel dříve osazen, jsou známy již od r.1771. V r.2001 se kostel nachází v havarijním stavu. Armáda jej využívá jako sklad. Občané sepisují petici a zasílají ji ministrovi. Armáda navrhuje zbourat loď a ponechat věž, což je zamítnuto. V r.2002 byly uvolněny 3 mil. na opravu střechy. V říjnu 2002 byly práce zahájeny - stržena konstrukce střechy, betonován věnec a budován nový krov, střecha pokryta lepenkou. V r.2004 došlo k předání kostela ze správy posádky do správy Újezdního úřadu. Dne 29.6. 2005 byl poprvé otevřen kostel pro veřejnost od doby, kdy byl uzavřen do areálu kasáren.

  • Michal Valenčík napsal 31.01.2009 16:37

    Informace doplněny, děkuji.