WGS84 souřadnice objektu: 50.226054°N, 17.395944°E

Poloha: v lese J od města

Informace: Má novou střechu. - V době třicetileté války přitáhlo roku 1647 ke Zlatým Horám švédské vojsko. Místní obyvatelstvo ve strachu o život utíkalo do okolních hor. Těhotná žena místního řezníka Anna Tannheiserová našla bezpečné útočiště na hoře zvané Boží dar (Gottesgabe) asi hodinu cesty od města. V místě, které bylo skálou ohraničeno jako zdí a zastřešeno mohutnou jedlí, již nepřítel nehrozil, zato však na osamělou ženu přišly porodní bolesti. V této tísni úpěnlivě prosila Boha o pomoc a Pannu Marii o přímluvu. Byla vyslyšena. Dne 18.7.1647 zde porodila zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů. Chlapec prožil život jako vážený muž - radní svého města. Jeho dcera Dorota Weisová pak splnila Tannheiserovu poslední vůli - v roce 1718 nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Panny Marie Pomocné. Šlo o kopii proslulého obrazu „pasovské“ Madony s dítětem od Lucase Cranacha. Obraz pak žena nechala v říjnu 1718 zavěsit v lese na starou jedli na místě, kde se její otec narodil. Již v následujícím roce toto místo začalo přitahovat první poutníky. Postupně přicházelo stále více ctitelů Panny Marie z Jesenicka i ze vzdálenějších míst. Na přání věřících ze Zlatých Hor dovolil biskupský úřad ve Vratislavi, aby byl krásný obraz roku 1729 přenesen do farního kostela ve městě, kde visí dodnes. Pro poutní místo byla vytvořena jeho kopie. V roce 1744 byla na poutním místě postavena dřevěná kaple a v její blízkosti byla zřízena poustevna, ve které bydleli poustevníci Onufrius Schenk a Šebestián Eichinger. V roce 1781 byl v rámci josefinských reforem vyhlášen zákaz poutí a v roce 1785 bylo vrchností nařízeno dřevěnou kapli zbourat. Obyvatelstvo Zlatých Hor podpořeno biskupstvím se však bránilo. Odvolání proti úřednímu rozhodnutí bylo sice zamítnuto, ale ke zbourání kaple nedošlo, protože se v širokém okolí nenašel nikdo, kdo by byl ochoten státní příkaz splnit. A to ani pod pohrůžkou, že k provedení příkazu bude použito vojska. Nedošlo však ani k tomu a v roce 1819 bylo úředně povoleno kapli znovu otevřít. Počet poutníků znovu rychle narůstal a proto se zlatohorský arcikněz dr. Philipp Dittrich rozhodl postavit na místě dřevěné kaple nový zděný kostel. Základní kámen kostela byl položen roku 1834 a k jeho slavnostnímu vysvěcení došlo na svátek Narození Panny Marie dne 8.9.1841. Po zbudování nového kostela se počet poutníků ještě zvýšil a obliba Maria Hilf se rozšířila i mezi polské katolíky. Píle zlatohorských duchovních i obětavost věřících vedla k dalšímu zvelebování poutního místa. Postupně byla vybudována řada zastavení křížové cesty (zvláště zásluhou statečného a nacisty pronásledovaného kněze P. Vincence Braunera), v kostele položili novou dlažbu a zřídili oltářní lurdskou jeskyni, okna byla vyzdobena barevnými malbami ze života P. Marie. Z darů věřících vyrostly kaple Sv. schodů a tzv. Soudní brána, Úmrtní kaple, Olivetská hora, kaple Poslední večeře, kaple Panny Marie a sv. Antonína. Také posvátná studánka byla upravena důstojněji. Pouti pokračovaly i po vyhnání původního německy mluvícího obyvatelstva v roce 1946, stejně jako po komunistickém převratu v roce 1948. V srpnu 1952 řešila jesenická tzv. okresní církevní pětka (okresní komunističtí funkcionáři) na svém jednání jako hlavní bod hlášení okresního církevního tajemníka Jaroslava Dohnala o zázračném obraze a poutích u Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor, kde v dané době velmi vzrostla návštěvnost. Podle podkladů okresního oddělení VB na hlavní pouť dne 17.8.1952 zavítalo na bohoslužby okolo 700 lidí z Hlučínska, Frýdecka a Místecka celkem ve 12 autobusech ČSAD a asi 100 zlatohorských farníků. Toho dne se v poutním kostele konaly dvě mše svaté, přičemž ke druhé neměl její celebrant státní souhlas. Další velká pouť se konala dne 24.8.1952, kdy přijelo okolo 1.000 poutníků, z nichž 500 dorazilo v 10 autobusech z Karviné. Další věřící přibyli z Hranic a vedl je předseda Místního národního výboru z Radotína. Původně mířili na Praděd, ale dohodli se s řidičem na změně a nakonec se účastnili pouti u Panny Marie Pomocné. Nárůst byl podle církevního tajemníka způsoben pověstí o zázračném obraze, z jejíhož autorství byl obviňován tamní kostelník Müller, který se tak prý chtěl obohatit na darech poutníků. Údajně za úplatu bral od lidí jejich osobní předměty, přikládal je k zázračnému obrazu a vracel jim je zpět. Kostelník se posle Dohnala těšil velké oblibě a jeho zatčení by z něj udělalo mučedníka. Církevní pětka se neshodla na možnostech řešení, a proto věc podstoupila Krajskému národnímu výboru s přímluvou za nepovolování zájezdů z Ostravského kraje, kterých bylo nejvíce. Zájem poutníků se ale nesnižoval - v roce 1954 hlásil nový okresní církevní tajemník František Maličký krajskému oddělení, že o nedělích bývá u Panny Marie Pomocné účast věřících mezi 80 a 100 poutníky a různě o hlavních mariánských svátcích. Na "hlavní pouti dne 15.8.1954, na které participoval i dvacetičlenný pěvecký sbor z Bohumína a hudební kvarteto, bylo přítomno asi 500 osob, z čehož 200 byly děti ze zlatohorské ozdravovny, jež se pohybovaly v okolí kostela, ale na pobožnosti nešly". Církevní tajemník Maličký proto usuzoval, že ve skutečnosti poutníků bylo jen 250 a zbytek byli turisté. Velký výkyv byl zaznamenán na bohoslužbě dne 8.8.1954, které se účastnilo jen asi 80 zlatohorských farníků, což zlatohorský administrátor Miloslav Klisz přičetl na vrub tabulkám rozmístěných okolo lesa, v němž se poutní kostel nacházel, zakazující vstup do něj a fotografování. Administrátor Klisz měl také podle Františka Maličkého prohlásit: „…že to poutní místo nemá již dlouhého trvání. Je pevně přesvědčen, že v nejbližších měsících dojde k oprávněnému zákazu vstupu do celého objektu a k trvalé likvidaci tohoto poutního místa.“ V září 1954 se ale počet poutníků opět zvýšil a na jednu z poutí dorazilo 250 věřících. Ti ale nepřijížděli jen na bohoslužby, např. dne 1.8.1954 dorazilo na místo asi 450 věřících z Hlučínska a Opavska, kteří v procesích za společných modliteb směřovali k poutnímu kostelu v čele se svými předříkávači a na zpáteční cestě zpívali mariánské písně. V srpnu 1954 okresní církevní pětka na svém zasedání znovu jednala o poutích u kostela Panny Marie Pomocné s tím, že Rudný průzkum by mohl být důvodem k jejich omezení. Okresní církevní tajemník Maličký reportoval: „Poutníci z hlavní silnice dostanou se lesní cestou k poutnímu chrámu přímo okolo chat hlavní správy Rudného průzkumu. Už zájem ostražitosti a bdělosti přikazuje, aby celý tento lesní komplex průzkumu byl veřejnosti uzavřen, čímž by z vážných státních zájmů bylo poutní místo likvidováno bez podezření likvidace z důvodů protináboženských. Je-li samozřejmé, že pracovníci na úseku církevní politiky nemohou sami aktivně zajistit uzavření tohoto lesního prostoru pro veřejnost, je třeba najít vhodnou formu upozornění státních orgánů na neudržitelný stav přístupu veřejnosti na místa tak závažného rudného průzkumu, kde po celou letní dobu každou neděli nejen u poutního chrámu a přilehlé restaurace, ale i po lese nekontrolovatelně se potulují poutníci a s nimi lidé pochybné státní spolehlivosti.“ Proti tomuto záměru se rezolutně postavil zlatohorský administrátor Miloslav Klisz, v dubnu 1955 informoval církevní oddělení Okresního národního výboru v Jeseníku, že získal vyjádření ředitelství Rudného průzkumu v Kutné Hoře o tom, že nemá námitek proti otevření a provozu poutního místa. Proto administrátor Klisz ohlásil zahájení poutní sezóny počínaje dnem 9.5.1955, což iniciovalo okresního církevního tajemníka Maličkého k urgentní apelaci u krajského církevního tajemníka, že k uzavření kostela Panny Marie Pomocné musí dojít fakticky okamžitě, protože P. Klisz začal navíc plánovat opravy poutních budov, konzervaci obrazů křížové cesty, požádal o hostinskou koncesi pro poutní restauraci a na veřejnosti se měl chlubit podporou Státního úřadu pro věci církevní i prohlášením Státního památkového úřadu o nelehkosti uzavření kostela. Nakonec ve své snaze uspěl církevní tajemník Maličký a k likvidaci poutního místa došlo v polovině května 1955. Dne 18.5.1955 se Maličký sešel s ředitelem Moravského rudného průzkumu ve Zlatých Horách, kterému bylo s předstihem vysvětleno, že se jedná bezpečnostní opatření, a společně dohodli zřízení závor na cestách vedoucích do lesa. Posléze okresní církevní tajemník informoval administrátora Klisze o uzavření kostela, který se měl nejprve zaradovat z odpadnutí povinnosti dojíždět na tamní bohoslužby, ale současně se podivit nad rychlostí realizace. Měl totiž umluveno se zmocněncem Státního úřadu pro věci církevní při Apoštolské administratuře v Českém Těšíně, která od roku 1947 spravovala majetek vratislavské arcidiecéze na území Československa, že by v případě ukončení provozu kostela Panny Marie Pomocné dostal alespoň půl roku na přenesení tamní křížové cesty a dalších památek přímo do Zlatých Hor. František Maličký jej při této příležitosti zaúkoloval, aby obeslal všechny farní úřady, kterým Klisz oznámil zahájení poutní sezóny, že poutní kostel byl z bezpečnostních důvodů uzavřen. K tomuto zdůvodnění měl Miloslav Klisz jen poznamenat, že pokud by v takovém případě skutečně hrozilo lidem zapadnutí, pak by musela být již dávno vystěhována celá ostravsko-karvinská oblast. A přislíbil, že bude protestovat proti tomuto činu na nejvyšších místech. Nadřízená Apoštolská administratura v České Těšíně zlatohorskému duchovnímu nijak nepomohla a sama rozeslala dne 24.5.1955 všem svých kněžím pod číslem jednacím 203/55 oznámení nazvané „Zastavení bohoslužeb v kostele Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách“, v němž mj. stálo: „Provádění rudného průzkumu v oblasti Zlatých Hor vyžádalo si uzavření přístupu k poutnímu kostelu P. Marie Pomocné a kaple sv. Anny. […] V úseku Zlaté Hory a štoly Míru přijíždějí každou neděli poutníci, kteří se zdržují v lesních parcelách kolem poutních míst, kde jest ohrožen jejich život… Z těchto důvodů ředitelství žádá, aby místo bylo uzavřeno, neboť ohrožuje bezpečnost poutníků a všech návštěvníků. […] Uzavřením přístupu k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné zastavuje se konání bohoslužeb a poutí v tomto kostele. Zároveň uděluje se ordinariátní povolení, aby se pouti směly konati ve farním kostele ve Zlatých Horách, který je rovněž zasvěcen Panně Marii a kde je umístěn původní milostný obraz Panny Marie Pomocné.“ Následně byl zlatohorský administrátor Klisz pokárán a krátce nato byl za trest přeložen do Vratimova. V roce 1956 se museli z poutního místa nuceně vystěhovat i provozovatelé zdejší restaurace manželé Hubáčkovi. O tom, že důvody pro uzavření poutního místa byly naprosto vykonstruované, svědčil i fakt, že všem ostatním návštěvníkům, náhodným rekreantům stejně jako dětem ze zlatohorské zotavovny, nikdo v lesních toulkách po okolí mariánské svatyně nezabraňoval. Naopak bylo cílevědomě podporováno vandalství, které mělo posléze posloužit jako důvod k likvidaci chrámu. Postupně byly rozbity oltáře a lavice, byla rozebrána kostelní dlažba a mramorové obložení, schodiště i zdivo části okolních kaplí. Z tohoto materiálu byla později nedaleko odtud dokonce postavena čekárna u autobusové zastávky. Zkáze neušel ani inventář z kostela sv. Jindřicha v Karviné-Solca, který zde byl přechodně uskladněn. V této fázi projevilo několik okolních farních úřadů zájem o poměrně kvalitní varhany. „Státní dozor“ dělal s převodem varhan potíže tak dlouho, až „náhodní vandalové“ zdejší nástroj rozbili na kusy. V období devastace poutního místa byl z kostela odnesen oltářní obraz z roku 1729 a následujících 40 let byl ukrýván v rodinách. V roce 1965 se o záchranu kostela ještě pokusil administrátor z nedaleké Písečné Evžen Štula, který svým dopisem požadoval po komunisty dosazeném generálním vikáři Apoštolské administratury v Českém Těšíně Antonínu Veselém předání poutního místa České katolické charitě ke zřízení rekreačního střediska; nedostal ani odpověď. Ve 2. polovině 60. let navštívili zlatohorského duchovního správce P. Eduarda Gottsmanna církevní tajemníci, krajský i okresní, doprovázení generálním vikářem Veselým a požadovali jeho písemný souhlas s demolicí kostela. Tvrdě na starého nemocného kněze naléhali, ten ale demoliční příkaz podepsat odmítl. Politické uvolnění v roce 1968 poskytlo v boji o záchranu mariánského kostela „oddechovou“ přestávku. Věřící vedeni nově jmenovaným administrátorem P. Metodějem Nečasem se rychle chopili příležitosti a pustili se do odstraňování škod; vyklidili z kostela trosky a kostel dostal novou plechovou střechu. S nástupem normalizace se snaha o demolici kostela vrátila ještě intenzivněji; dne 16.5.1973 byl vydán příkaz, aby církev okamžitě rozebrala lešení kolem chrámu a odvezla si stavební materiál. Novou plechovou krytinu měli věřící strhnout do pěti dnů. Následně byl dne 22.9.1973 kostel a vedlejší kaple Soudní brány odstřeleny střelmistrem povolaným z Brna. Trosky kostela a okolních kaplí byly poté srovnány buldozerem. - Hned v únoru 1990 byl ustaven přípravný výbor pro obnovu poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor, dne 22.4.1990 posvětil na Velehradě papež Jan Pavel II. základní kámen pro stavbu nového kostela. Prostranství zbořeného kostela bylo vyčištěno a připraveno na první shromáždění věřících. Po poutní mši svaté ve farním chrámu ve Zlatých Horách v srpnu 1990 následovala smírná křížová cesta za účasti asi 600 věřících na místo zničeného poutního kostela. V dubnu 1991 udělilo olomoucké arcibiskupství „Sdružení pro obnovu poutního místa P. Marie Pomocné u Zlatých Hor" definitivní souhlas s obnovou kostela. První mše svatá na místě zbořeného kostela byla sloužena dne 17.8.1991. Studii na obnovu poutního areálu vypracoval olomoucký architekt, předseda umělecké komise olomouckého arcibiskupství, jáhen Mgr. Ing. Tomáš Černoušek. Projektovou dokumentaci vypracovali společně Ing. arch. Tomáš Černoušek a Ing. František Zajíček z Olomouce. V říjnu 1991 rozhodlo zastupitelstvo města Zlatých Hor přes odpor zástupců KSČM o bezúplatném převodu pozemků poutního místa Maria Hilf na Sdružení pro jeho obnovu. Dne 25.6.1992 vydal Městský úřad ve Zlatých Horách územní rozhodnutí a dne 22.2.1993 bylo vydáno stavební povolení na stavbu celého poutního areálu. Vlastní stavební práce byly zahájeny v druhé polovině dubna 1993. V roce 1994 byla provedena hrubá stavba kostela a byly vybudovány základy kláštera - poutního domu. V září 1995 byla stavba kostela ukončena a byl postaven i poutní dům. Dne 23.9.1995 nový poutní kostel posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Při slavnostní mši svaté koncelebrovali: arcibiskup Giovanni Coppa, apoštolský nuncius, světící biskup Josef Hrdlička z Olomouce, polský biskup Alfons Nosol z Opole, německý rodák P. Adolf Schrenk z Weilersbachu a více než 30 dalších kněží. Slavnostní mše se zúčastnilo asi 12 000 poutníků z Česka, Německa a Polska. Při vysvěcení obnoveného kostela byl po více než čtyřiceti letech umístěn nad oltář v novém kostele původní oltářní obraz z roku 1729. V roce 1996 byl dobudován a dne 17.8.1996 posvěcen klášter - poutní dům za účasti světícího biskupa Josefa Hrdličky a asi 4 000 poutníků. Dne 16.8.1997 se konala pouť spojená s posvěcením nových ambitů, venkovního obětního stolu a čtyř zvonů. Poutní mši sv. slavil Mons. František Václav Lobkowicz, sídelní biskup ostravsko-opavský. Dne 10.5.1998 při tradiční pouti na Svátek matek požehnal biskupský vikář P. Jindřich Švorčík mozaikový obraz Panny Marie Pomocné na čelní straně kostela. - Pozemek s kostelem patří římskokatolické církvi (Duchovní správě poutního místa Panny Marie Pomocné). - Ke kostelu vede z města křížová cesta.

Zdroj: www.mariahilf.eu, Josef Šmoldas, Bc. Beata Kempná

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat