WGS84 souřadnice objektu: 49.9852414372°N, 13.4627272531°E

Poloha: Z od Kralovic

Charakteristika: neobvyklého tvaru, s kupolí a sanktusníkem

Informace: Má novou měděnou střechu. Opraven je i západní ambit a dostavěn je i východní ambit; z něj byla nejprve dostavěna a v červnu 2012 posvěcena kaple Obětování Páně a sv. Albericha, v letech 2018 - 2021 byl dostavěn i zbytek východního ambitu se třemi dalšími kaplemi - v rozích nového ambitu byly dostavěny kaple Navštívení Páně a sv. Humbeliny, kaple Vzkříšení Páně a sv. Luitgardy a kaple Nanebevzetí Panny Marie a sv. Amadea. Obnoveno je i schodiště ke kostelu. - Původní nevelká kaple byla rozšířena po roce 1640 a vybavena oltáři zasvěcenými sv. Jakubovi, sv. Šimonu a Judovi a sv. Anně a Panně Marii. V roce 1680 byl kostel opět přestavěn, rozšířen a v jeho sousedství byly postaveny ambity. V roce 1708 byla zahájena stavba velkolepého areálu s ambitem a novým kostelem. Základní kámen ke kostelu byl položen dne 2.7.1711 a celý objekt byl dokončen a vysvěcen v roce 1764. - Roku 1785 byl císařem Josefem II. vydán dekret, který rušil nepotřebné kláštery, a to se týkalo i kláštera plaského. Celé panství, které vlastnil plaský klášter, bylo předáno Administraci státních statků a výnosy byly určeny zemskému náboženskému fondu. Po roce od zrušení byl Mariánský Týnec přesunut z církevního majetku do státního. V prosinci 1785 byl vytvořen podrobný popis celého areálu Mariánského Týnce a zároveň byl vytvořen soupis majetku proboštství. Po provedení veškerého soupisu majetku začalo jeho rozprodávání. V přepočtu se jednalo o zhruba 350 kg stříbra, které bylo odvezeno do státní mincovny. Bohoslužebná roucha si rozebraly okolní kostely, vzácné sousoší Panny Marie a Anděla Zvěstování od Mistra Týneckého si doslova vyprosilo město Kralovice. Věci, které zbyly, byly dány do dražby, která se konala dne 2.9.1776 v Plasích a v Týnci. Hlavní mramorový oltář i oba boční oltáře zakoupilo dne 30.1.1790 město Příbram. Varhany a mramorová kazatelna se dostaly darem děkanskému kostelu v Žebráku. Luboš Lancinger ve své knize „Mariánský Týnec“ popisuje další osudy: „Areál v Mariánské Týnici odkoupil roku 1788 i se starým kostelem výrobce vlněných stuh Jiří Vilém Justinus, který zde plánoval zřídit textilní továrnu. Své záměry nebyl schopen uskutečnit, proto už o dva roky později postoupil areál nadlesnímu černínského panství v Chudenicích Janu Václavu Schmidtovi. V té době Mariánský Týnec sloužil jako zdroj materiálu na opravy kostela sv. Václava v Plasích; tehdy také zmizel původní kostel, který v těsné blízkosti nového existoval ještě v roce 1785. Nadlesní Schmidt podle záznamu Mariánskou Týnici vrátil v roce 1805 státu, potažmo Zemskému náboženskému fondu. Potřebný krok pro záchranu areálu učinil vrchní plaského panství Suttner. V roce 1821 byl na jeho žádost pozván architekt Kottnauer, který uvedl ve své zprávě, že střešní krytina chrámu je ve velmi špatném stavu, proto do něj zatéká a budova se znehodnocuje. Po této zprávě v roce 1824 napsal vrchní plaského kláštera dopis o stavu Mariánského Týnce Administraci státních statků, která uznala, že je nutno barokní areál zanechat pro další generace. Trvalo celé dva roky, než do Plas dorazil žádaný dekret, ale finance, které byly přiděleny na opravy areálu, byly tak nízké, že se nenašel nikdo, kdo by je provedl. Roku 1826 koupil Mariánský Týnec a plaské panství rakouský diplomat a kancléř Václav Klement Lothar Metternich. Ale ani to neznamenalo obrat k lepšímu - areál Metternichové použili jen jako zdroj levného materiálu a jako hospodářské budovy. Další kroky a pokusy o záchranu nastoupily s dobou romantické a obrozenecké nálady v polovině 19. století. Zájem o situaci v Mariánském Týnci způsobil i fakt, že v té době byla stavba považována za dílo barokního architekta Ignáce Kiliána Dientzenhofera. Metternichové povolali v roce 1891 plzeňského architekta Rixyho, aby vypracoval posudek. Problémy spojené s Mariánským Týncem začaly v roce 1910 řešit také státní úřady. Již v roce 1912 se začalo jednat o převzetí objektu misijní kněžskou společností s názvem Boží slovo. Jednání však bylo neúspěšné, neboť Metternichové si kladli složité podmínky. V roce 1916 se o kroky vedoucí k záchraně Mariánského Týnce pokusil hejtman kralovického okresu Dr. B. Novák. Metternichové pod tlakem veřejného mínění byli ochotni areál předat. Všechny plány však byly zmařeny kvůli 1. světové válce. V roce 1919, tedy po skončení války, se do záchrany zapojil architekt Hanuš Zápal. Spolupracoval s ním okresní konzervátor Dr. Fridolín Macháček, který založil Spolek pro záchranu Mariánské Týnice. Cílem spolku bylo sehnat finance na nutné práce. Dne 17.1.1920 se v Mariánském Týnci zřítila část kopule a klenebních pasů na severozápadní straně, protože praskly patky severozápadního pilíře. Spolek požádal o pomoc československou vládu, která na jeho žádost vyslala vojenskou četu z Terezína. Spolek za pomoci vojáků postavil nad zbytkem kopule provizorní krov, na pomoc přišly i místní firmy, které prováděly záchranné práce. Situace Mariánského Týnce byla velmi nejistá. Na jedné straně stál spolek, který se snažil o obnovu areálu, na straně druhé pak stáli Metternichové, kteří o areál nejevili přílišný zájem a pronajali jej i s pozemky sedlákovi V. Balounovi. Ten nechal vybourat ambity jen proto, aby jimi mohl projíždět povoz. Dne 22.7.1922 přijel na prohlídku opat kláštera z pražského Břevnova Dominik Prokop; bohužel ani toto vyjednávání s Metternichy žádné výsledky nepřineslo. Přes snahu o záchranu se navíc brzy ráno dne 3.3.1929 zřítila i zbývající jihozápadní část kopule. V roce 1937 se spojil Spolek pro záchranu Mariánské Týnice s Jednotou pro záchranu kostelíka U Ježíška v Plzni. Vytvořená nová společnost se snažila navazovat kontakty s lidmi vyššího postavení a finanční prostředky na záchranu shánět i pořádáním různých akcí. Ve stejném roce přinutil památkový úřad majitele, aby pronajaté pozemky přebrali zpět od nájemce V. Balouna. Jednotě se podařilo do konce roku 1937 získat 80.000 korun, a tak mohly pokračovat záchranné práce. Prvním bodem oprav byly rekonstrukce ambitu a restaurování fresek rokokového malíře Františka Julia Luxe. V roce 1938 začala Jednota s opravami střechy proboštství. V roce 1940 proběhlo v refektáři Mariánského Týnce předání areálu od Metternichů do vlastnictví Jednoty. Roku 1941 byly práce omezeny kvůli 2. světové válce. Zednické a tesařské práce byly úplně zastaveny, probíhaly alespoň kanalizační práce. V roce 1940 poskytlo Ministerstvo veřejných prací 750.000 korun, o rok později 430.000 korun. V roce 1942 byly opravy okupačními úřady úplně zastaveny. V letech 1942 - 1943 se pouze dokončila kanalizace a oprava oken a dveří. Dne 9.9.1945 byla do Mariánského Týnce vypravena první poválečná pouť, která zároveň znamenala obnovu záchranných prací. V poválečném období začala Jednota jednat s Národní kulturní komisí v Praze a vyjednala, aby z plaského panství do Mariánského Týnce byla navrácena některá umělecká díla. Po roce 1948 nastala doba nového režimu, i přesto se však Hanuši Zápalovi podařilo vyjednat u nově vzniklých orgánů příspěvky na další opravy. Mariánský Týnec byl v roce 1951 díky krajskému národnímu výboru zařazen do státního plánu, a tak Jednota získala 430.000 Kč na opravy fasád. V dalším roce byl Mariánský Týnec opět zahrnut do plánu KNV, proto mohly být opraveny interiéry proboštství. V roce 1955 musela Jednota ukončit svou činnost. Objekt předala pražské konzistoři, od které jej postupem času převzal Vlastivědný kroužek. Mariánským Týncem se začal zabývat Kroužek Stavebního podniku v Kralovicích, který v roce 1952 založil pracovník podniku a amatérský historik Josef Vorel. Díky pomoci Jednotě při záchraně Mariánského Týnce věnovala Jednota Kroužku šest místností, ve kterých Kroužek zřídil Vlastivědné muzeum. Muzeum sídlilo v objektu spolu se skladem Národního podniku Kniha. Rekonstrukční práce se na celá dvě desetiletí zastavily. Začala opadávat omítka, staré sklepy byly zaplněny vodou, protože kanalizaci nikdo nečistil, a v kostele bylo zřízeno skladiště. Stavem areálu v Mariánském Týnci se roku 1978 začal zabývat Státní ústav pro rekonstrukci měst a památkových objektů. Tento nechal nahradit starý provizorní dřevěný kryt kopule novým kovovým. V roce 1988 byl za pomoci Státního ústavu proveden historický průzkum. Na základě tohoto průzkumu byl v roce 1990 připraven projekt rekonstrukce areálu, cena byla odhadnuta na více než 52,5 milionů korun. Během prvního roku byla opravena střecha na budově a fasády, byly odvodněny sklepy a obnoveny dvě věže, které v 80. letech 20. století již zcela chyběly. V roce 1995 byly vybudovány nové klenby kaplí a byla vytvořena nová kopule kostela s lucernou. Dokončení proběhlo dne 11.8.2000, kdy za přítomnosti mnoha diváků byla vrtulníkem na novou kopuli osazena věžní báň s hrotnicí. Po 80 letech se tak kopuli vrátila její původní podoba. Oprava interiéru kostela začala rekonstrukcí jeho jednotlivých křídel a v roce 2002 se začal restaurovat nástěnný oltář od Josefa Kramolína. V roce 2006 byly restaurovány fresky Františka Julia Luxe. Dne 24.10.2008 se vrátily barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a Anděla Strážce (dílo plzeňského sochaře Karla Legáta z roku 1766). V roce 2009 začaly úpravy interiérů v budově proboštství. V letech 2018 - 2021 byl dostavěn chybějící druhý ambit s využitím dotace z Integrovaného regionálního operačního programu. - Pozemek s kostelem patří Plzeňskému kraji a je ve správě Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. - Přilehlý klášter se dvěma věžemi má novou střechu, věže měděnou.

Zdroj: Monika Nováková: Významné místo severního Plzeňska Mariánská Týnice a

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat