Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice

Poškozené (známka 340) zděné kostely

Druh stavby:

kostel

Církev:

katolická

Parcela:

pozemková parcela č. 261

Kód katastrálního území:

990205, 990078

Období devastace:

1945–1989

Důvod devastace:

vojenský prostor

Postaveno:

(před 1593), 1763 - 1764

Poloha:

ve vsi

Věži chybí krov, na koruně zdiva je rovná střecha. Okna částečně zazděná, částečně vyplněná skleněnými cihlami. Břizolitová omítka potřebuje trochu natřít. - První zmínka o duchovní správě ve Slavkově se činí k roku 1593 v souvislosti s tehdejším majitelem Helfštýna Petrem Vokem z Rožmberka. Původní slavkovský gotický kostel údajně stál na východním návrší nad obcí, která se tehdy oproti pozdější zástavbě rozkládala západnějším směrem. Zasvěcen byl Nanebevzetí Panny Marie. Na jeho zděnou loď (délka asi 9 m, šířka 7 m a výška 8 m) navazovala zvonice postavená ze dřeva, nesoucí dva zvony. Loď s dřevěným stropem a prkennou podlahou byla prosvětlena třemi úzkými okny. Na jediném oltáři s dřevěnými sloupy stávala dřevěná gotická socha (Bildsäule) P. Marie s Ježíškem, nad ní visel obraz sv. Vavřince. Bohoslužby byly např. v roce 1672 konány pouze třikrát do roka, a to kněžími z Lipníku nad Bečvou. Již tehdy byl kolem kostela hřbitov. Kostel vlastnil jeden pozlacený stříbrný kalich, dvě kasule a další základní vybavení, pozemky ale neměl. Příprava stavby nového kostela sv. Jana Křtitele začala v roce 1762 bouráním starého. Lipenský děkan P. Václav O. Böhm informoval olomouckou konzistoř dne 5.7.1762 o tom, že slavkovský kostel je v ruinách a o potřebě postavit nový. Za pomoci obyvatel a patrona kostela Karla Maxe knížete Dietrichsteina, který poskytl stavební materiál, byl vystavěn nynější kostel, jehož loď byla zaklenuta valenou klenbou a prosvětlena na každé straně dvěma okny. Vše nasvědčuje tomu, že kostel byl postaven stavitelskou rodinou Kellnerů z Bartošovic, tj. polírem Josefem a tesařským mistrem Franzem, a to podle plánu kněze a architekta P. Andrease Josefa Kellnera. V době stavby slavkovského kostela byl P. A. J. Kellner kaplanem v Lipníku u sv. Jakuba, kam do doby dokončení slavkovského kostela farností patřil i Slavkov. Stavba nového kostela byla dokončena v roce 1764, kostel byl slavnostně žehnán patrně lipenským děkanem a mikulovským kanovníkem P. Václavem O. Böhmem, který dne 15.9.1764 žádal o laskavé svolení k vysvěcení olomouckou konzistoř. Tehdy bylo do oltářní desky vloženo portatile s relikviemi svatých mučedníků Clementise, Felicise a Justiny, kteří pro víru zemřeli ve třetím století našeho letopočtu. Slavkov byl vyfařen z Lipníka v roce 1788, kdy byla obnovena slavkovská kuracie. Ročně se mělo ve Slavkově sloužit 110 čtených mší. Hlavní oltář byl v roce 1841 natolik poškozený, že náklady na opravu by byly zbytečné, a proto byl ze sbírek uspořádaných mezi farníky nový, zhotovený z měkkého dřeva. O povolení k jeho žehnání žádal již nový lokální kaplan P. Franz Visur olomouckou konzistoř dne 1.10.1841, kterou zároveň informoval o tom, že nebude dodržen termín žehnání oltáře u příležitosti svátku kostelního patrona, tj. 4. října, ale slavnostní mše s žehnáním se bude konat až dne 10.10.1841, což se také stalo. Na hlavní oltář byla instalována olejomalba sv. Františka Serafínského, pořízená ještě minulým duchovním správcem P. Josefem Kronským. Ta patrně nahradila starší obraz sv. Františka Serafínského, namalovaný Eliášem Františkem Herbertem v roce 1764. K zásadní změně došlo v roce 1868, kdy bylo změněno patrocinium kostela – ten byl nově zasvěcen sv. Františku Serafínskému (sv. Františkovi z Assisi). - Kostel je orientovaný, vystavěný na podélném půdorysu o délce 21 m a šířce 11 m, s odsazeným, pětiboce uzavřeným presbytářem, prosvětleným z obou stran jedním oknem. V jeho závěru se nachází kamenná deska s iniciálami CFVD, dvěma vinařskými noži a letopočtem 1763. Do kostela se vchází pravoúhlým vstupem v podvěží. Fasády lodi jsou prolomeny dvěma okny s půlkruhovým záklenkem. Sakristie byly přistavěny k severní i jižní straně presbytáře. Areál kostela a starého hřbitova byl oddělen kamennou zdí opatřenou naproti hlavnímu vchodu do kostela železnou branou. Sedlová, nad presbytářem zvalbená střecha byla při úpravě kostela v roce 1965 na kulturní dům pokryta plechovými pláty. Původně byla šindelová a později břidlicová. Ještě v roce 1946 se nacházela v dobrém stavu na rozdíl od střechy nad sakristií. Masivní hranolová věž s okosenými nárožími, vystupující z osy průčelí, byla prosvětlena nad hlavním vchodem jedním a ve zvonicovém patře třemi okny v půlkruhově zaklenutých špaletách. Její střecha mající tvar odvozený z routové střechy, završená makovicí a křížem, byla pokryta ještě v roce 1852 břidlicí, od počátku 20. století pak pozinkovaným plechem, který byl v roce 1927 natřen červenou barvou. Věž nesla od počátku dva zvony o hmotnosti dva a půl a jeden a půl funtu, mešní zvonek vážil 25 funtů. V roce 1863 udeřil do věže blesk, kostelní střecha shořela a jeden ze zvonů spadl s velkým rámusem dolů. Tehdy musel být zakoupen nový. Zvony byly zrekvírovány v průběhu 1. světové války. Nový malý bronzový zvon Regina pacis o hmotnosti 102,20 kg a v ladění f´´ byl pořízen v květnu 1922. Nahoře byl opatřen nápisem „Ad. Hiller´s Wwe u. Sohn. Brünn“. Na čelní straně uprostřed byl reliéf P. Marie s nápisem „Ad honorem Reginae pacis MDCCCXXII“, na opačné straně pak nápis „Sub par. Ign. Chytil et ant. loci Jos. Mück“. Občané zaplatili 2.340,- Kč, obec 2.000,- Kč a ostatní dárci nesli náklady ve výši 500,- Kč. Farníci se nechali ale v roce 1929 slyšet, že si přejí nové, větší zvony. Ovšem kampanolog Chrámového družstva z Pelhřimova Jaroslav Dobrovolský při expertíze zjistil, že „zrovna nad zvony se musí položiti podlaha, by zvuk nezanikal v prostoru volném věžní střechy, dále musí se okenice opatřiti žaluziemi dřevěnými místo dosavadního bednění, jež nepropouští zvukových vln“. Bylo dohodnuto pořídit dva zvony u doporučené firmy R. Manoušek a spol. v Brně-Husovicích, a to jeden laděný na cis2 o přibližné hmotnosti 240 kg (dodán zvon o hmotnosti 223 kg, průměr 725 mm) a druhý laděný na e2 o váze 147 kg (hmotnost dodržena, průměr 613 mm) za celkovou cenu i se železnou armaturou a obalem 12.347,- Kč. Náklady byly proplaceny ze sbírek, z částky za prodaný nevyhovující zvon z roku 1922 a za peníze obce. Dodané zvony (při dopravě na místo mírně poškozené) byly nahoře opatřeny textem „R. Manoušek, Brunae 1929“. Jeden byl zdoben ornamenty, plášť druhého zvonu zdobila Šejnostova medaile sv. Václava s nápisy. Po levé straně světcově byl nápis „Nedej zahynouti“, po pravé straně „nám i budoucím“. Asi uprostřed zvonu byl letopočet A. D. MCMXXIX. Nové zvony za přítomnosti farníků, přespolních osob a dvaadvaceti hostí slavnostně posvětil světící biskup ThDr. Josef Schinzel dne 24.11.1929. Kazatelem byl dómský vikář P. Petr Křivák. Obec dala k této příležitosti postavit na silnici proti stavení Antona Mücka č. p. 6 slavnostní bránu, u kostela pak kazatelnu, ke slavnosti tehdy vyhrávaly dvě kapely. Zúčastnila se celá obec ve vší parádě, jako hosté byli přivítáni děkan P. Fl. Mrázek, ředitelsalesiánského ústavu ve Fryštáku u Holešova P. Ignác Stuchlý a farář z Loučky. Zvony byly odváženy od domu starosty Mathäuse Mücka ke kostelu na vyzdobeném voze, v němž byli zapřažení zvlášť vybraní koně. Vyzdoben byl i celý kostel, fara a slavnostní brána před kostelem. Zvony dostaly jména: sv. František z Assisi a sv. Maria, čtyři kmotřenky při této příležitosti darovaly celkem 1.200,- Kč na pořízení věžních hodin. Oba zvony přišly i s armaturou na 11.599,35 Kč a poprvé se jimi vyzvánělo (půl hodiny) za zemřelé a padlé občany Slavkova. Dne 20.2.1942 byly tyto dva zvony zrekvírovány pro válečné účely. Místo nich byly do věže zavěšeny dva zvony z neušlechtilého kovu odlité v roce 1942 a nad presbytářem v sanktusníku byl zavěšen malý zvonek. O těchto zvonech neexistují žádné další informace. Kostel měl i varhany, ty byly opravovány v roce 1910 a pak znovu v roce 1935. - V interiéru lodi bylo 17 lavic a v presbytáři další dvě. Na evangelní straně byla zabudována přízední kazatelna a pod ní stála křtitelnice. Zpovědnice byla umístěna pod kůrem, který nesl varhany. Dlažba v kostele byla v posledních letech před jeho zrušením z umělého kamene, v sakristii a v předsíni byla podlaha dřevěná. - Kostel ve své historii prošel několika opravami. V roce 1830 byl P. Josefem Kronským kostel opraven a střecha byla pokryta šindelem na účet Náboženské matice. Nástupce faráře Kronského P. Franz Visur pořídil na své náklady boční oltář a nechal znovu vyzdobit kazatelnu a křtitelnici. Další větší úpravy kostela začaly v srpnu 1904, tehdy byla střecha sakristie pokryta zinkovým plechem. O dva roky později, v srpnu 2006, byly opraveny vnější omítky kostela a olíčeny bílou barvou. Další stavební úpravy na kostele prováděla v roce 1911 firma J. Hausnera z Velké Střelné a stavitel Adolf Schindler z Potštátu. Malířské práce přišly na řadu v roce 1913. Další rozsáhlejší opravy se konaly ve 20. letech 20. století. Při prohlídce věže se zjistilo, že „trámoví ve věži a zvl. trámy, na nichž spočívá celá vysoká střecha věžní, jsou úplně prohnilé, takže hrozí nebezpečí, že vršek spadne“, hlásil dne 22.11.1925 farář P. Vincenc Vaněk Okresní politické správě v Hranicích a žádal o prohlédnutí odborníkem. Hranická politická správa dostala od Zemské politické správy příkaz nechat zpracovat rozpočet. V květnu 1926 znovu hlásil farář V. Vaněk, že střecha hrozí sesutím a následně dne 7.7.1926 doporučil státní inženýr, aby oprava střechy na věži byla provedena neodkladně. Týž den byl sestaven rozpočet. V plánu bylo kompletní rozebrání střechy na věži kostela, kde byla stará plechová krytina (107,20 m2), nové šalování střechy věže, pořízení nové krytiny z pozinkovaného plechu a její natření dvojím nátěrem, zřízení okének ve věži, natření sanktusové věžičky, zřízení hromosvodu, obílení stěn kostela a věže, celkem 895,10 m2, „chatrné líčky znovu nahodit a vše dobrou fasádní barvou nalíčit“, oprava římsy, pořízení nové prkenné podlahy do předsíně a sakristie, zatmelení a natření kostelních dveří, otlučení a nové nastříkání 90 m2 omítky ohradní zdi kostela, natření železných mřížových vrat a oprání břidlicové krytiny kostela. Na farní budově bylo třeba oškrábat starou omítku (220 m2) a stěny znovu nalíčit, opravit a natřít okapní žlaby, instalovat nová okna a natřít je. Bylo též třeba nově omítnout a nabílit stěny hospodářských budov, nově omítnou strop stáje, zhotovit nová vrata a laťový plot o délce 60 metrů. Takto měly přijít všechny opravy na kostele na 25.181,04 Kč, na faře na 1.820,- Kč a na hospodářských budovách 5.057,75 Kč, tj. celkem na 32.058,79 Kč. S pracemi se začalo ještě v srpnu 1926, tj. dříve, než přišlo stavební povolení. Na střeše pracoval tesařský mistr Karel Domes z Budišova. Ještě dne 24.2.1927 psal P. V. Vaněk do Hranic a žádal o co nejrychlejší povolení k opravám. Dostal je v srpnu roku 1927, vyúčtování se provedlo v listopadu 1928 v plánované výši s připočítáním víceprací dle účtu Adolfa Schindlera z Potštátu 1.110,50 Kč, tj. celkem 33.169,29 Kč. Opravy na základě kolaudačního řízení schválil Zemský úřad v Brně dne 2.10.1929. V roce 1943 pak byly opraveny poškozené schody do kostela a na kůr. - Inventář do kostela byl pořizován jednak z peněz kostela, z příspěvků patrona nebo z darů věřících, kněží či arcibiskupské konzistoře. Např. v roce 1894 zakoupili Johann a Antonia Hegerovi na boční oltář kostela sochu Panny Marie Lurdské v hodnotě 132,- K. V tom roce ukončil jejich syn Reinhold, budoucí kněz, arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Jindy paní Franziska Heger, příbuzná P. Reinholda Hegera, tehdy faráře ve Spálově, věnovala kostelu sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Socha stála 40,- K a byla postavena na hlavní oltář. Se sochou se váže následující příhoda, kterou popsal o několik let později P. V. Vaněk: „V Hod Boží svatodušní dne 8.6.1930 rozžíhal ministrant svíce na hlavním oltáři před hrubou (tj. dopolední) mší, přičemž neopatrností zapálil věnec kol sochy Božského Srdce Páně nad tabernáklem. Seběhl jsem rychle z kazatelny, zatím však už též přiběhl zezadu Vojtěch Schwarz a strhl věnec, přičemž však spadla též socha Božského Srdce Páně a úplně se rozbila.“ Nová, dřevěná socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byla o rok později objednána prostřednictvím Chrámového družstva v Pelhřimově u sochaře Františka Juraně za 3.000,- korun, částka byla vybrána od dárců ze Slavkova, Kozlova a Ranošova. Žehnání měl provést dne 14.6.1931 čestný kanovník olomoucký, arcikněz, lipenský děkan P. Florian Mrázek, ale musel ho zastoupit viceděkan a farář v Oseku P. Jan Baďura. Kazatelem tehdy byl Mons. ThDr. Augustin Štancl, profesor náboženství v Hranicích. Ve farní kronice je detailně popsán slavnostní průvod vypravený od kaple u rychty s celým průběhem slavnosti: „Z kostela se vyšlo průvodem ku kapli u rychty, kde zatím byla socha ozdobená postavená na zvlášť k tomu udělaných nosítkách, rovněž bohatě ověnčených. Zpívala se misijní píseň. U kaple se uspořádal průvod rozhojněný. Za křížem šli školáci s věnečky a šerpou, za nimi velká řada družiček z Kozlova, Ranošova a ze Slavkova, potom velké družky, hasiči z Kozlova, Ranošova a Slavkova, potom čtyři chlapci, kteří nesli sochu na nosítkách, za nimi kněžstvo: vdp. viceděkan jako světitel a vizitátor, vdp. Msgre. Dr. Aug. Štancl, slavnostní kazatel, vdp. farář z Loučky Ladislav Loštický a místní farář Vinc. Vaněk. Později přijel ještě autem z Dolního Újezda vdp. Josef Bernát. Za kněžstvem následovali zástupci všech uvedených obcí, za nimi věřící, a to prvně muži, potom ženy. Zpívalo se, kostel nestačil pojmout množství lidí, kteří chtěli být mši sv. přítomni.“ V roce 1898 darovali kostelu manželé Johann a Antonia Hegerovi nový obraz Zvěstování Panny Marie v hodnotě 50,- K. Anton Dreiseitel v roce 1899 daroval 100,- K na položení nové podlahy v presbytáři kostela. Také Marie Fitz odkázala 200,- K na zhotovení dvou vitrážových oken v presbytáři. Nové lavice v hodnotě 400,- K zakoupil starosta Anton Mück v roce 1900. U příležitosti výročí zlaté svatby dne 26.11.1902 darovali Johann a Antonia Hegerovi kostelu nový pozlacený kalich v hodnotě 258,- K. Protějškové sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Josefa darovali Mathias Mück a Franziska Heger v roce 1914. Na doporučení odborníků z Chrámového družstva Pelhřimov bylo třeba v roce 1931 nechat zrenovovat hlavní oltář. Oprava, pozlacení a polychromování oltáře mělo přijít na 3.500,- korun. Práci k veliké nespokojenosti faráře provedl v květnu 1931 malíř Adolf Stěhule z Chrámového družstva v Pelhřimově. V říjnu 1931 zakoupila Wilhelmine Dreiseitel pro kostel korouhev, druhou zaplatila její dcera Wilhemine Knopp z vděčnosti za narození syna po čtyřech letech manželství. Vyšívané korouhve v červené barvě měly oboustranné obrazy: sv. Antonína Paduánského a sv. Annu a druhá sv. Jana Nepomuckého a bl. Anežku Českou. Dodala je firma Stádník v Olomouci za cenu 1.016,- Kč. Slavnostní žehnání nových korouhví se konalo dne 6.1.1932 a poté byly umístěny u lavic spolu se dvěma staršími korouhvemi ve fialové barvě. Po stěnách kostela bylo zároveň rozvěšeno čtrnáct zastavení křížové cesty v barokních rámech nahoře s křížky. Dvě nové fialové korouhve se zlatými šňůrami, střapci a portami, jedna s obrazem sv. Rodiny a sv. Vojtěcha, druhá s P. Marií Svatohostýnskou a bl. Janem Sarkanderem, byly pořízeny na náklady Judity Stix a Josefa Mücka staršího, dodala je osvědčená firma Františka Stádníka. K vybavení kostela patřil i plynový lustr, který jeho interiér osvětloval od roku 1935 třemi sty svíčkami. Před 2. světovou válkou byl ještě pořízen nový fialový přehoz na kazatelnu a v roce 1941 paní Heger darovala 150,- RM na pořízení červeného ornátu. - V souvislosti s vyhnáním německy mluvících obyvatel Slavkova do Německa po skončení 2. světové války předal dne 5.9.1946 poslední administrátor slavkovské farnosti P. Ernst Schuster protokolárně kostel i faru „na rozkaz nejdůstojnější arcibiskupské konsistoře v Olomouci“ správci církevního majetku ve Slavkově P. Rudolfu Fridrichovi a přejímateli, arcibiskupskému komisaři P. Františku Gélovi, děkanovi a faráři soběchlebskému. Dle předávacího protokolu byl kostel v té době vybaven následovně: „Hlavní oltář je z měkkého dřeva, na svatostánku socha Božského Srdce Páně. Za hlavním oltářem je obraz sv. patrona, provedený olejem. V kostele je ještě jeden oltář, na epištolní straně, P. M. Lourdské. V presbytáři jsou dvě lavice a v lodi kostela 17 lavic. Na evangelní straně je kazatelna a pod ní křtitelnice. U lavic jsou čtyři korouhve, dvě červené a dvě fialové. Po stěnách kostela je rozvěšeno 14 obrazů křížové cesty. Pod kůrem je jedna zpovědnice a na kůru stojí varhany. Na věži jsou zavěšeny dva zvony z roku 1942 z neušlechtilého kovu. Nad presbytářem ve věžičce malý sanktusník. Dlažba v kostele je z umělého kamene, v sakristii a v předsíni je dlážka dřevěná. Místo, na kterém kostel stojí, je obehnáno kamennou zdí s železnou branou proti hlavnímu vchodu do kostela.“ - Jen několik dní poté, dne 17.9.1946 rozhodla vláda o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (pozdější vojenský újezd Libavá), do něhož byla zabrána i ves Slavkov. Znamenalo to zrušení kostela a likvidaci celé vsi. V konzistorních instrukcích bylo uvedeno, že provisorem pověřeným správou slavkovské farnosti je P. Josef Beneš, farář z Lipníku nad Bečvou. Dne 24.5.1947 projevil zájem o církevní inventář slavkovského kostela předseda Místního národního výboru v Ústí u Hranic Klement Anders. Tehdy dostal od kapitulní konzistoře v Olomouci povolení, aby přestěhoval některé věci z kostela ve Slavkově do kaple v Ústí. Přípis jako vždy doplňovala poznámka o tom, že inventář zůstává majetkem kostela ve Slavkově, „…můžete ho však užívat, jste však povinen udržovati ho v dobrém stavu. O přestěhovaném inventáři pořiďte přesný seznam, který zašlete kap. konzistoři. Toto pověření pozbývá platnosti dne 15. června 1947.“ Předseda MNV v Ústí Klement Anders se však na konzistoř brzy obrátil znovu: „Prosíme o prodloužení povolení k přestěhování inventáře církevního z kostela ve Slavkově u Lipníku, které nám bylo uděleno přípisem ze dne 24. 5. t.r., č. 9.372, neboť podle sdělení p. faráře Beneše z Lipníku, který v uvedeném kostele vede duchovní správu, konají se v tomto kostele každou neděli bohoslužby pro vojenskou posádku Slavkova. K vybavení naší kaple potřebovali bychom z tohoto kostela následující církevní inventář: varhany, kostelní lavice, bohoslužebná roucha a bohoslužebné nádobí. Prosíme, aby platnost uděleného nám povolení byla prodloužena do té doby, kdybychom mohli se svolením p. faráře Beneše část inventáře přemístiti do naší nové kaple. Doufáme, že naší zdvořilé prosbě vyhovíte a proto Vám předem za vaši laskavost děkujeme.“ V konceptu konzistoře ze dne 4.7.1947 je uvedena částka 1.500,- Kč, která se má zaplatit za odvoz předmětů určených pro kapli v Ústí. Stěhovací výlohy se týkají i věcí tam dříve dovezených, tj. varhan a lavic. Ke dni 30.12.1947 bylo ve slavkovském kostele ještě všechno zařízení. Stav kostela ve Slavkově v dubnu roku 1951 popisuje zpráva církevního tajemníka Krajského národního výboru v Olomouci Ladislava Horáka určená Náboženskému fondu v Praze: „Slavkov. Kostel téměř zničen. Bohoslužebné předměty, paramenty a obrazy jsou uzamčeny na tamní faře. Vojenský správce doporučuje, aby Náboženský fond vydal souhlas k odvozu těchto věcí, které patří Charitě, některým blízkým duchovním správcem, nejlépe Lipníkem n. B. nebo Jezernicí. Očekáváme Vaše rozhodnutí". K odvozu církevního majetku se vyjádřil soudruh Knotte z Náboženského fondu v tom smyslu, že není námitek proti převozu jmenovaných předmětů k odvozu, jak vyplývá ze zprávy zaslané KNV v Olomouci 4. května. Církevní tajemník KNV Horák pověřil 9. května soudruha Josefa Bartoše z Charity „k převzetí náboženských potřeb uložených na farním úřadě ve Slavkově“. Ze Slavkova bylo Bartošem údajně odvezeno několik obrazů. Státní úřad pro věci církevní sdělil dne 15.6.1951 církevnímu oddělení Krajského národního výboru v Olomouci, že Náboženský fond v Praze, který byl pověřen likvidací církevních objektů ve vojenských újezdech, sdělil dopisem ze dne 31.5.1951, že dal olomouckému Krajskému národnímu výboru souhlas k odvozu bohoslužebného zařízení kostela ve Slavkově a ve Velké Střelné do nejbližšího obsazeného farního úřadu, tj. tedy v tomto případě buď do Lipníka nad Bečvou nebo do Loučky. - Zdevastovaný slavkovský kostel sv. Františka Serafínského byl v roce 1965 přestavěn na kulturní dům. Kostelní věž byla zbavena krovu a zdivo kostela dostalo betonovou omítku (tzv. brizolit). Sakristie se změnila na bar, kostelní kůr na promítací místnost a presbytář na vyvýšené pódium. Celý interiér byl upraven ve stylu 70. let 20. století a obložen dřevotřískou. - Pozemek s kostelem (pozemková parcela č. 261 v k.ú. Kozlov u Velkého Újezdu) patří obci Kozlov. - Na základě zákona č. 15/2015 Sb. byl pozemek s kostelem ke dni 1.1.2016 vypuštěn z vojenského újezdu Libavá a stal se součástí nově vzniklé obce Kozlov. - První zmínka o vsi Slavkov pochází z roku 1447. V současné době je tvář osady zcela změněna; z původní zástavby zůstala pouze škola a přestavěný kostel, postaveny činžovní domy.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 2/2014

WGS84 souřadnice objektu: 49.584052°N, 17.565503°E