Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice

Opravené (známka 95) zděné kostely

Druh stavby:

kostel

Církev:

katolická

Parcela:

stavební parcela č. 40

Kód katastrálního území:

678325

Období devastace:

1945–1989

Důvod devastace:

vodní nádrž

Postaveno:

okolo 1190

Poloha:

V od původní vsi

se sanktusníkem

Zdivo místy potřebuje opravit nátěr. Je dosti zarostlý v křoví. – Osada Červená se jmenovala podle kostela, u něhož časem vznikala. Prvotně se jmenovala Červený kostel (Ruffa ecclesia). Kostel byl tedy nazván podle červeného kamene, ze kterého byl stavěn. Místní jméno Červený bylo změněno v rod ženský Červená, když se zapomnělo, že se týkalo kostela, a vztahovali je k celé vsi. – Stavbu kostela tvořila obdélná loď o rozměrech 9,3 x 14 m a presbytář čtvercového půdorysu. Výška budovy k hlavní římse, která obíhala korunu zdiva lodi i presbytáře v téže úrovni, činila 7 m. Na nízký trojúhelný šít nad západním průčelím navazovala sedlová střecha, krytá bobrovkami kladenými na husté laťování a zakončená na východní straně valbou. Obdobně byla zakončena střecha presbytáře o témže sklonu, vrcholící polygonálním sanktusníkem s vysokou a strmou jehlancovitou střechou s makovicí a křížkem.Na severní straně přiléhala k presbytáři sakristie s pultovou střechou, před jižní průčelí kostela předstupovala nevelká předsíň s trojúhelným štítem a sedlovou stříškou a západně od ní zděné, nekryté schodiště na kruchtu. Na východě v ose závěru byla rozeta s jednoduchou šestidílnou kružbou vytesanou v jediné kamenné desce, na protější straně v západní zdi lodi částečně zazděné, půlkruhově završené okno. Další čtyři okna lodi a jižní okno presbytáře měly segmentové záklenky a otevíraly se navenek široce rozevřenými špaletami. Sakristie byla od severu osvětlena okénkem trojlístkového obrysu s kamenným, omítnutým ostěním. Na západní straně byla spojena s exteriérem dveřmi osazenými v kamenném ostění, nad nimiž bylo kruhové okénko o průměru asi 60 cm. Jižní předsíň byla přístupná jednoduchým obdélným otvorem dveří v ose svého jižního průčelí. Presbytář byl zaklenut křížovou klenbou s masivními žebry hranolového průřezu o šířce asi 30 cm, která se ve vrcholu křížila bez svorníku. Žebra vybíhala ze stejně širokých pravoúhlých římsových konzol, diagonálně osazených v koutech presbytáře. Jejich mírně předstupující čelní stěna byla v dolní části okosena.Klenba presbytáře byla považována za nejstarší žebrovou klenbu v Čechách. V jižní zdi presbytáře se otevíraly dvě nevelké niky završené konchou a na východní straně pod rozetou byla velká pravoúhlá nika o rozměrech 75 x 90 x 90 cm. V severní stěně bylo osazeno gotické sanktuárium a vedle něho byl prolomen průchod do sakristie. Velice zajímavý byl triumfální oblouk. Jeho půlkruhový záklenek, sestavený z kvádrů, spočíval na profilovaných římsách, opatřených bobulovým a pilovitým dekorem v mělkém výžlabku. Loď s jednoduchou pavlačovou kruchtou v západní části byla kryta rovným stropem omítnutým na rákos. Její interiér byl přístupný z předsíně úzkým portálem s kvádrovým, neprofilovaným ostěním a půlkruhovým záklenkem. Předsíň byla zaklenuta valenou klenbou s dvojicí lunet, v jejichž bočních stěnách byly vyhloubeny dvě segmentově završené niky. Sakristie měla také valenou klenbu s lunetami. Z jejího jihozápadního kouta vedl průchod na kazatelnu v severovýchodním rohu lodi. Krov kostela, pocházející z roku 1823, měl vaznicovou soustavu se stojatou stolicí. Čela vazných trámů byla sešikmena a navazovala na krokve, které do nich byly začepována. Krov nad presbytářem byl tvořen hambalkovou soustavou bez vaznic. Ve východní zdi bylo kruhové okno 0,77 m široké, vyplněné kamennou mříží s kruhovým středem, ze kterého se rozbíhalo k obvodu šest kamenných paprsků. Vítězný oblouk byl polokruhově sklenut ve výši 2,76 m jen na vnitřních postranních kolmých stěnách 1,52 m širokých a ozdoben byl románskou římsou, v jejímž žlábku byla řada polokoulí. Římsa se pak táhla ještě 0,34 m dále po kratší straně pilíře obrácené k presbytáři. Z původních oken se zachovalo pouze románské okénko na hudební kruchtě. Vnější a vnitřní úprava kostela byla moderní. - Kostel založila roku 1190 Zdislava, matka Jiřího z Milevska. - Kvůli napouštění Orlické přehrady byl kostel rozebrán a znovu postaven nad hladinou přehrady cca 133 m východně od původního místa. - Příprava budování Orlické přehrady započala v roce 1951 v souvislosti s vlnou propagandy zdůrazňující příklad sovětského hospodářství. V roce 1954 se na místě již pracovalo. Krátce před Vánoci 1961 se zaplaveným údolím rozlehlo šest slavnostních salv na znamení, že byla přehrada po stavební stránce dokončena a uvedena do provozu. - Že je kostel v širokém okolí nejstarší stavbou, však při rozhodování o vzniku vodního díla Orlík zjevně nehrálo žádnou roli, protože plán počítal s hladinou ve výši 11 m nad patou západního průčelí kostela. To by znamenalo, že nad hladinou by byla vidět jen špička terénně výše situované věže. – První projev seriózního zájmu o zachování kostela je možno datovat dnem 20.6.1958, kdy se na místě sešla trojice pražských památkářů: Bedřich Hacar, Viktor Kotrba a Ivan Vaněček. Tito pánové doporučili pro kostel nové umístění „na mírně skloněné plošině nad zátopovou čárou při silnici z Květova do Červené.“ O terénním průzkumu ze dne 20.6.1958 byla v závěru roku 1958 sepsána zpráva. Její vyznění jednoznačně podporovalo přemístění „nejvýznamnější stavební památky v celém průzkumovém území“ na „obdobně situované místo“ nad hladinou přehrady. Několik měsíců po pražské iniciativě projevil zájem o dění okolo možnosti záchrany kostela milevský okresní konzervátor Josef Kytka. Okresní komise státní památkové péče na jeho popud zasedala dne 19.11.1958 a jejím výstupem byl dopis adresovaný pražskému ředitelství výstavby, rozvoje a správy vodohospodářských děl. Mimo jiné v tomto dopise komise položila tři dotazy: 1. zda bude v kostele a jeho okolí proveden archeologický průzkum, 2. zda se počítá s podrobnou uměleckohistorickou analýzou stavby a 3. jestli se počítá s eventualitou „přenesení kostela do míst nad zátopovým územím“. ONV Milevsko zaujal v dané věci velmi rigidní stanovisko, političtí představitelé regionu nadto dávali různými způsoby najevo, že si nákladnou akci záchrany „svědka církevního tmářství a feudalismu“ rozhodně nepřejí. - Vodohospodáři přesto zaslali opis výzvy do Českých Budějovic na nově vzniklé Krajské středisko pro věci státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP). Zjara roku 1959 se opět sešla akademická komise pro pomoc vodnímu hospodářství, která znovu rozhodla doporučit přestěhování kostela „na vhodné místo v nejbližším okolí „ mimo dosah vodního díla. Na toto doporučení reagovala výzva vodohospodářů ke schůzce všech zainteresovaných přímo na místě. Její závěr měl upřesnit případné nové umístění stavby. Kromě vodohospodářů a zástupců krajského, okresního a místního národního výboru se schůzky účastnili i českobudějovičtí památkáři, zástupci akademické komise pro pomoc vodnímu hospodářství pražského Státního ústavu památkové péče (SUPPOP), Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SURPMO) a pražského Ústavu pro dějiny a teorii umění. Schůzka se konala dne 5.6.1959. Jako hlavní památková hodnota stavby byla prezentována „vysoce vypjatá“ klenba presbytáře, „téměř kupolovité formy“. Komisi byly přímo v terénu představeny dvě lokality vhodné pro opětovné vystavění kostelní stavby. První z nich „nad serpentinou silnice…..v blízkosti šesti chat na pozemku č. k. 151“ a druhé „ve svahu přímo nad kostelem na pozemku č. k. 131/1.“ Českobudějovičtí památkáři dne 20. 5. 1959 objednali průzkum omítek u pražské restaurátorky Milady Zbíralové. Ta na místo dorazila dne 25.6.1959, bohužel se však nedokázala dohodnout s místní farní správou na rozsáhlejší sondáži stěn. Několik dní poté rada milevského ONV zaslala vodohospodářskému ředitelství krátký dopis, v němž formulovala nesouhlas s celou akcí: „Rada ONV v Milevsku se pozastavuje nad poskytováním finančních prostředků na přemístění kostela v Červené nad Vltavou a žádá o nové prověření nutnosti přemístění z důvodů, že nemáme dostatek finančních prostředků na výstavbu daleko důležitějších akcí.“ Tehdy však již ležel podnět ke schválení přesunu na ministerstvu školství a kultury. Na počátku srpna 1959 se k němu souhlasně vyjádřil náměstek ministra V. Křístek. Dne 10.8.1959 ministerstvo energetiky a vodního hospodářství vydalo výnos o přenesení kostela. Týden poté se na vodohospodářském ředitelství konala schůzka mezi zadavatelem a památkářem z pražského SUPPOP, Zdeňkem Budinkou, a nadřízeným generálního dodavatele stavby, kterým byly určeny Vodní stavby, národní podnik Sezimovo Ústí. Organizátoři ovšem k jednání nepřizvali českobudějovické památkáře, a tak se bez ohledu na předchozí váhání přítomní jednomyslně shodli na novém umístění kostela ve svahu o 40 m výše nad jeho současnou polohou. K hloubkovému průzkumu konstrukcí se oproti předchozí dohodě přihlásili pražští památkáři a jejich zástupce do zápisu specifikoval i poměrně náročnou technologii vlastního zásahu: „Kostel se přenese v blocích, jejichž určení se stane v dohodě se SUPPOP a prováděcím závodem tak, aby bylo zajištěno zachování všech vzácných stavebních prvků. Totéž platí i pro základy kostela.“ Poprvé se také začala řešit otázka vnitřního vybavení. Do zápisu byl včleněn požadavek zachování a opětovného osazení hlavního oltáře, bočních oltářů Panny Marie a sv. Anny, kazatelny, varhan, žulové křtitelnice, renesančního kovaného kříže a dvou zvonů. Celkový investiční náklad byl tehdy odhadnut na půldruhého milionu korun. Přestože se v 2. polovině roku 1959 přípravné práce na přenesení kostela rozběhly naplno, vodohospodářské ředitelství ještě v prosinci téhož roku připouštělo možnost jeho „ponechání na místě a po odstranění cenných a památných částí zatopení vzdutou hladinou“. Odvolávalo se přitom na názor generálního projektanta. Pražští památkáři na tento dopis reagovali dalším doporučením záměru kostel přenést do bezpečí, plánovací komise rady českobudějovického KNV však preferovala pravý opak a na celou akci záchrany jednotlivých cenných prvků vyčlenila pouhých 200.000,- Kčs. Argumentovala mimo jiné tím, že jde o „stavbu pozdějšími úpravami silně narušenou“ a že „na stěnách nejsou zachovány nástěnné malby“. Restaurátorský průzkum, který měl ve svém základním záměru podpořit záchranu materie stavby, se tak vinou komunikačních problémů na místě samém a odporu krajské politické reprezentace proměnil v opak: pádný argument zastánců zatopení kostela. V této situaci se do rozhodovacího procesu vložil českobudějovický památkář Stanislav Vetter. Na základě stejného průzkumu naopak prohlásil dochování středověkých nástěnných maleb za prokázané a vstoupil v jednání s vodohospodáři o financování transferu. Pražští památkáři na počátku roku 1960 řešili techniku přenesení kostela. Je pravděpodobné, že akademik Bedřich Hacar rozpracovával jedinou variantu řešení, spočívající v oddělení kvádrových líců románských stěn, jejich přesun po větších celcích, rozebrání kleneb a jejich opětovné vyzdění na novém místě. Pražský SUPPOP se dne 20.1.1960 k tomuto způsobu vyjádřil kriticky. Odborná pře se tak vedla v době, kdy ani zdaleka nebylo jasno, jestli kostel nakonec nezůstane pod hladinou jezera. Tato varianta totiž byla ministerstvem definitivně zamítnuta až dne 7.3.1960. V té době se administrátor farnosti začal se zajímat o kostelní mobiliář. Ve shodě s kapitulní konzistoří navrhoval, aby se jeho část dala „dispozici potřebným kostelům diecéze“. Na počátku ledna 1960 o tomto záměru napsal dopis akademiku Wirthovi, který s návrhem nesouhlasil: “Pokládáme za žádoucí, aby podle možností byl přemístěn celý dochovaný inventář do náhradního objektu, neboť takto lze dokumentovat celkový vývoj této význačné uměleckohistorické památky“. V Praze záležitost mobiliáře nabrala jiný směr – ministr školství a kultury František Kahuda bez jakékoli konzultace s odborníky rozhodl, že přenesený kostel bude sloužit pro potřeby muzejní expozice, která bude svědectvím kladného vztahu socialistického státu k památkovému dědictví, a pro současný mobiliář v něm nebude prostor. Českobudějovický památkář Stanislav Vetter poté na ředitelství výstavby vodního díla v květnu 1960 sjednal kompromis: vodohospodáři kostelní mobiliář vystěhují a nechají jej převézt na faru do nedalekého Květova, kde bude uskladněn až „do doby, kdy pracovníci pověření instalací muzea….provedou z něj výběr“. V průběhu května 1960 proběhl hloubkový průzkum zdiva včetně odhalení původních románských oken a dne 16.6.1960 na místě jednala ústřední památková komise ministerstva, jíž předsedali akademici Wirth, Květ a Hacar. K zápisu byl přiložen seznam stavebních prvků, které mají být zachovány. Preferováno bylo „přenášení po částech, dělením po řádcích kamenů s dokonalým očíslováním podle zákresů“ a jejich „okamžitá nová výstavba“ na nově zbudované základy. Komise se též vyslovila pro „přenesení“ hřbitovní zídky i samostatně stojící věže, která měla být upravena pro potřeby vyhlídky. Tento požadavek ale vodohospodáři odmítli; původní zvonice byla dne 12.12.1960 odstřelena a posléze na novém místě vystavěna její replika. V létě 1960 v areálu kostela proběhl průzkum Archeologického ústavu ČSAV. Českobudějovický památkář Stanislav Vetter mezi tím organizoval práce na odkrytí, fixaci, sejmutí a uložení nástěnných maleb. V textové části zprávy z prací ze dne 10.8.1960 se mimo jiné píše: „V Červené jsme nastoupili ve středu 13. července ráno. Nalezli jsme stavbu kostela v pokročilém stadiu demolice. Krytina byla odstraněna a kostelní interiér byl zakryt pouze stropem, který se ukázal jako naprosto nedostatečná ochrana před nepohodou. Nastalé deštivé počasí jej brzy promáčelo tak, že voda skapávala ze stropu a po stěnách se valily potoky dešťové vody. Aby fragmenty maleb, přelepené a připravené k sejmutí, byly aspoň zčásti a povrchově zaschlé, museli jsme je různými způsoby vysoušet“. Z dnešního stavu maleb se proto dá soudit, že jejich fragmentární stav je zčásti dílem právě poslední doby, kdy jim nebyla věnována dostatečná péče a pozornost při obnažování zdiva a průzkum byl nedostatečný. V červenci 1960 tedy byly nástěnné malby po částech sejmuty a po konzervaci uloženy v dřevěné bedně na květovské faře. V závěru roku 1960 se na nových základech započalo se stavbou kostela z jednotlivých původních architektonických prvků a původních bloků zdiva kombinovaných s novými vyzdívkami. Stavebně byl objekt nahrubo dokončen v dubnu 1961, po přerušení se pokračovalo od srpna 1962, kdy se začal řešit způsob osazení sejmutých fragmentů nástěnných maleb. Dokončovací práce se rozeběhly až v zimě roku 1962, kdy se kostel spároval, omítal, vyzdívala se věž, natíraly se dřevěné části a střecha. Bohužel pro omítání kamenné stavby je zima nevhodné období, takže když se dne 24.4.1963 dostavili restaurátoři, zjistili, že „štuková vrstva omítky, na níž mají být malby osazeny, je nekvalitní a osazení nepřipouští“. Omítky tedy bylo nutno opravit a restaurátorský zásah přesunout až do dalšího roku. K opravě omítek nakonec byli přizváni řemeslníci z Jihočeského podniku pro údržbu památek v Táboře, ovšem opět až před Vánocemi 1963. Nicméně dne 24.6.1964 bylo možno po osazení nástěnných maleb svolat kolaudaci. - Kostel není úplnou replikou původního, protože v novém kostele nebyl postaven kůr, který byl v původním kostele. Památkáři rozhodli, že v románské době kůr s varhanami, jak je znám nyní, neexistoval. Varhany v novém kostele jsou proto na mírně vyvýšeném pódiu. Celý areál nového kostela byl zkolaudován dne 9.10.1964, farnosti byl ale formálně předán až v červnu 1967. - Kostel je bez vybavení a přístupný pouze při bohoslužbách k svátku sv. Bartoloměje. - Původní kostel stál na souřadnicích 49.400966, 14.238728. - Pozemek s kostelem patří církvi.

Zdroj: NPÚ ú. o. p. v Českých Budějovicích: Památky jižních Čech 5

WGS84 souřadnice objektu: 49.401203°N, 14.240492°E